Kalvárie s kaplí Božího hrobu


UMĚLECKÉ PAMÁTKY HODKOVIC N. M.
Úvod
Sousoší na náměstí
Morový sloup v Převahách
Socha sv. Jana Nepomuckého u kostela
Socha sv. Anny
Sousoší U Tří svatých
Socha sv. Antonína a památník obětí letecké katastrofy
Historie sochy T. G. Masaryka
Historie pomníku T. G. Masaryka

OSADY V OKOLÍ HODKOVIC N. M.
1.díl - Buršín, Žďárek
2.díl - Jílové, Radoňovice
3.díl - Jílovská kaple

UMĚLECKÉ PAMÁTKY HODKOVIC N. M./ Úvod

   Naše městečko je položeno v krásné poloze na úpatí Lužických hor. Má velmi pěkné okolí s mnoha přírodními krásami a zajímavostmi, samo je však též vyzdobeno různými sochami, které jsou odkazy dávné minulosti. Chtěli bychom Vás v našem kulturním kalendáři seznamovat se všemi těmito uměleckými díly. Jsou sice většinou náboženského charakteru, mají však svoji hodnotu, kterou neumíme dostatečně ocenit. Vyjadřují totiž výraz své doby a zároveň nás poučují o uměleckém směru, který tenkrát vládl. Někdy se na nich můžeme dovědět o různých skutečnostech našeho města, jinde opět prostý kovový křížek na mezi hovoří o smutné události, která se zde stala. Pokud by snad někdo nesouhlasil s pojetím uměleckého díla nebo jeho náboženským charakterem, neměl by je alespoň poškozovát nebo ničit.
   Naši občané mají nyní možnost svobodně cestovat do okolních států a obdivovat jejich přírodu, umělecké památky i způsob života. Domů se vracejí plni dojmů, ale rychle zapomínají na to, co jinde viděli. Znovu žijí svým starým životem. Odhazují vše co jim od ruky upadne, ničí sví okolí a klidně totéž nechají dělat své ratolesti. Když tedy vidíme kolem sebe poničené umělecké památky, poškozené stromy v našich lesích, povalující se odpadky a domy počmárané dětmi pobíhajícími bez dozoru, pak je to špatný příklad kulturní vyspělosti našeho národa.
   Jestliže se náš stát v nedávné minulosti zmenšil, měli bychom těžit právě nyní z jeho kulturní vyspělosti v dřívějších dobách. Dokladem toho jsou nádherná díla stavitelská, sochařská, malířská i literární, z našeho národa vzešly osobnosti, které zná celý svět. Stačí jen jmenovat J. A. Komenského či T. G. Masaryka, Smetanu či Dvořáka.
Doufáme, že seriál o památkách našeho města, který hodláme postupně uveřejňovat v našen kulturní kalendáři, bude malým, ale účinným příspěvkem pro zvýšení kulturnosti našich občanů.
[nahoru]


UMĚLECKÉ PAMÁTKY HODKOVIC N. M./ díl 1.
Sousoší na náměstí

Procházku za uměleckými pmátkami a zajímavostmi našeho města začneme na náměstí, kde uprostřed stojí mariánské sousoší z roku 1710. Počátkem 18.století řádil v některých oblastech mor. A tak byly na mnoha místech budovány t. zv. morové sloupy se sochou P. Marie, které měly být jakýmsi hmotným projevem proseb za odvrácení této zhoubné nemoci.

Ve středu celého sousoší stojí pískovcový sloup v korintském slohu zakončený sochou P. Marie, jež má u nohou půlměsíc a nad hlavou svatozář s hvězdami. Je postaven na kvádru , který má vpředu nápis HANC MATRI OFFERT PLEBS LIBENAUENSIS ( Tuto sochu věnují Matce Boží hodkovičtí občané ) . Na bočních stranách jsou latinské nápisy : VIrgo potens fortIs CLeMens pIa fiDeLIs protege nos (Panno mocná, silná, laskavá, zbožná, věrná ochraňuj nás). Na protější starně je vytesáno : A peste faMe beLLo et InCenDIo VIrgo pIa noserIpe (moru, hladu, války a ohně zbav nás, Panno zbožná). Sečteme - li latinské číslice v každém nápise, výjde nám vždy letopočet 1710, kdy bylo sousoší vybudováno. Okolo sloupu je balustráda se šesti sochami. Vlevo je to sv. Václav, Anděl strážce a s. Vojtěch, napravo pak sv. Prokop, sv.Jan Nepomucký a sv. Florián. Výstavba celého sousoší trvala 14 let. Nejprve byl postaven sloup a později balustráda se čtyřmi sochami. Sochu anděla a sv. Jana Nepomuckého sem umístili až v roce 1775.

Sousoší bylo několikrát restaurováno. Svědčí o tom latinský nápis na přední straně spodního kvádru RENOVATUM DONIS MILIERUM ANNO DOMINI MDCCLXX ( opraveno z darů žen r.1870 ). Poslední důkladnou opravu provedli na náklad státní správy sochaři - restaurátoři Šobr a Smrkovský z Kutné Hory roku 1964.

Je zajímavé, že na sousoší jsou umístěni čeští světci, i když v době jeho vybudování bylo město z větší části německé. Situace byla asi taková, že zdejší Němci se považovali za německy mluvící občany české země.
V každém případě je však toto sousoší krásnou ozdobou našeho náměstí. Je středem pozornosti turistů, kteří se zde často zastavují a obdivují je. Před několika lety proběhl úspěšně krátký záběr tohoto díla v německé televizi. Nepoškozujme je proto a nedovolme, aby je poškozovali i jiní, kteří naše umělecké památky neumějí ocenit.

kh.

[nahoru]


UMĚLECKÉ PAMÁTKY HODKOVIC N. M./ díl 2.
Morový sloup v Převahách



 U silnice k Českému Dubu na tzv. Převahách ( silnice se zde totiž po kratším mírném stoupání od Hodkovic n. M. „převažuje“ směrem k Petrašovicům ) stojí nejkrásnější a nejcennější umělecké dílo našeho města, kamenný morový sloup. Je to dílo neznámého umělce - kamenáře, pocházející z roku 1678. Původně byl postaven v Liberecké ulici. Když zde bylo roku 1761 umístěno nad kamenným schodištěm sousoší Tří svatých, byl přemístěn za město k petrašovické silnici.

Na čtyřhranném kvádru stojí šikmo rýhovaný pískovcový sloup s kamennou kapličkou na vrcholu. Je postaven v blízkosti lomu, kde se po požáru Hodkovic n. M. v dubnu r. 1806 lámal kámen na znovuvýstavbu města. Proto mu zdejší Němci říkali Sandkapelle (Písková kaplička).

Je jen škoda, že tato umělecká památka stojí na povětrnostně exponovaném místě, kde vlivem silných větrů, kyselých dešťů a exhalací chátrá. Doufejme, že sloup bude v dohledné době opraven ( poslední oprava byla v r. 1860), a že zároveň bude odstraněno, co blízké okolí této památky hyzdí, ať už to jsou betonové panely, hromady různého odpadu či neposekaný plevel nebo po léta neprořezané stromy. Pak teprve budeme moci hovořit o tom, že si starých památek dovedeme vážit a chráníme je.

Charakteristika :
na kvadratickém soklu s římsou je osazen sloup s patkou a hlavicí, dřík profilován šikmými rýhami, na hlavici dříku je osazena kaplička zakončena kamenným křížkem.
V roce 2001 - zhotovený nový základ a sloup zrestaurován.

kh.

[nahoru]



UMĚLECKÉ PAMÁTKY HODKOVIC N. M./ díl 3.
Socha sv. Jana Nepomuckého u kostela

Proti farní budově, údajně na místě hromadného hrobu obětí hladomoru, stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Pochází z roku 1733 a dal ji sem postavit tehdejší duchovní správce zdejší farnosti Ferdinand Knobloch, jak o tom svědčí latinský nápis : STATUA ISTA HONORI ET VENERATIONI DIVI IOANNIS CONFESSORIS MARTYRIS ERECTA A FERDINANDO KNOBLOCH CURATO LIBENAUENSI. ( Volně přeloženo : tuto sochu dal postavit na počest a k uctívání sv. Jana, vyznavače a mučedníka Ferdinand Knobloch, hodkovický duchovní správce ).

Sochy tohoto světce máme v Hodkovicích celkem tři. Mimo této ještě jednu u mostu přes Mohelku a třetí jako součást sousoší na náměstí. Jan Nepomucký, generální vikář arcibiskupa Jana z Jenštejna, se stal po sporu svého nadřízeného s Václavem IV. obětí královy zloby, žárlivosti a prchlivosti. Ten jej dal nelidsky týrat a mučit a po jeho smrti dal jeho zohavenou mrtvolu svrhnout z Karlova mostu do Vltavy roku 1393.

K Janově svatořečení došlo teprve roku 1729. Po této události byly budovány jeho sochy nejen v českých zemích, ale i v sousedním Bavorsku, Rakousku i Polsku a později dokonce i v některých zemích mimoevropských. Konaly se též slavné poutě k jeho stříbrnému náhrobku, jenž je nádhernou ozdobou pražské svatovítské katedrály a vynikajícím výtvorem vídeňského umělce J. E. Fischera z Erlachu.

Socha sv. Jana Nepomuckého i její blízké okolí je ze všech uměleckých památek našeho města v nejlepším stavu díky obětavé péči zdejších památkářů.

kh.

[nahoru]


UMĚLECKÉ PAMÁTKY HODKOVIC N. M./ díl 5.
Socha sv. Anny

Na dolním konci ul. K. Havlíčka Borovského ( dříve Anenský kopec ) stojí další výtvarné dílo našeho města. Je to socha sv. Anny, která drží v rukou svoji dceru p. Marii. Je postavena na trojbokém hranolu, na jehož dvou bočních stranách jsou reliéfy sv. Jakuba a sv. Jáchyma. Na přední straně je nahoře latinský nápis : TIMOR DOMINI DISCIPLINA SAPIENTIAE ET GLORIAM PRAECEDIT HUMILITAS ( Pokora, strach z Boha a moudrost předčí slávu ).
Dolní část nápisu v německém jazyce nám vlastně potvrzuje tu skutečnost, že v Hodkovicích n. M. byl v polovině 18. století pivovar. Stojí tu ve starém německém slovosledu ( volně přeloženo ) : k větší chvále a ke cti sv. Anny rozhodla jsem se postavit tuto sochu já, Terezie Hirschová, toho času pivovarnice roku 1753. ( Podle starých zápisů je nám ovšem známo, že Hodkovice n. M. měly již v polovině 16. století pivovar, který patřil vrchnosti ). I tato socha se stala před léty terčem řádění party chuligánů, kteří chtěli nějak ukázat přebytek své energie tím, že urazili a zničili hlavu této umělecké památky. Museli tedy opět nastoupit restaurátoři, aby ji uvedli do nynějšího stavu. Je však třeba pochválit iniciativu zdejších památkářů, kteří vybudovali betonový základ a sochu na něj vyzvedli. Tím byly alespoň z části ztíženy vandalské choutky těch, kteří umějí pouze ničit, aniž by co sami účelného vykonali.
Socha sv. Anny je v současné době vizitkou našeho města, dokazující návštěvníkům Hodkovic n. M., kteří sem přijíždějí vlakem či autobusem, že zde žijí lidé, kteří mají smysl pro krásu starých uměleckých děl a že si jich též váží.

kh.

[nahoru]

UMĚLECKÉ PAMÁTKY HODKOVIC N. M./ díl 6.
Sousoší U Tří svatých

V hoření části Liberecké ulice na rohu ulice J. A. Komenského stojí nejcennější umělecké kamenné dílo našeho města, sousoší U Tří svatých. Nad 16ti schody se tyčí do výše pískovcový kříž s Kristem, u jehož nohou klečí sv. Luitgarda. Po obou stranách jsou stojící postavy světců. Vlevo sv. Jan a vpravo sv. Pavel. Pochází z roku 1750, z doby, kdy celý kraj pod Ještědem byl majetkem cisterciáckého ženského kláštera ve Vídni. Jeho zbožná představená Regina se rozhodla, že ve třech největších obcích svého panství dá zhotovit sousoší se sv. Luitgardou, která byla též světicí tohoto řádu.
Všechna tři stejná sousoší pocházejí z dílny sochaře Matyáše Brauna. Jedno z nich je umístěno v Osečné, druhé v Českém Dubě a třetí právě u nás v Hodkovicích nad Mohelkou. Že se jedná o dílo vysoké umělecké hodnoty dosvědčuje ta skutečnost, že M. Braun, umělec rakouského původu se zapsal do dějin umění svými díly, které zdobí chrámy, zámky i exteriéry v mnoha zemích a v hojném počtu i u nás. Stačí jmenovat jeho sochy na Karlově mostě v Praze, sochařskou výzdobu valdštejnského zámku v Duchcově či šporkovského areálu v Kuksu.
Jestliže tedy i my v Hodkovicích n.M. máme dílo tohoto význačného umělce, pak je to pro naše město opravdová čest.

kh.

[nahoru]

UMĚLECKÉ PAMÁTKY HODKOVIC N. M./ díl 8.
Socha sv. Antonína a památník obětí letecké katastrofy

Chceme - li udělat něco užitečného pro zdraví svoje i svých dětí, pokusme se po nedělním obědě přemoci touhu po odpočinku a vydejme se na kratší vycházku.
Půjdeme okolo koupaliště po červeně značkované turistické cestě a kolem tzv. Šímovny, za níž zahneme do mírného stoupání doleva. Čeká nás tu několik zajímavostí. V prvé řadě je to stará kaple, která je však v dezolátním stavu a dokumentuje nedobrý poměr k historickým památkám. Doufejme, že v budoucnu dojde k její opravě, aby byla ozdobou našeho blízkého okolí. Jděme dále až k soše sv. Antonína, která stojí po levé straně těsně za plotem zahrady. Snad proto je nepoškozená a v poměrně dobrém stavu. Má též svoji pohnutou historii. Majitel nedalekého hospodářství půjčil svému sousedovi větší částku peněz, jen tak beze svědků či písemného potvrzení. Tenkrát platilo více čestné slovo a podání ruky. Když však později věřitel svého dlužníka upomínal, ten mu vše zapřel. To nemohl důvěřivý hospodář přenést přes srdce a ze zoufalství se oběsil. Nečestného dlužníka po této události trápilo svědomí, a proto zde nechal postavit sochu sv. Antonína. Proč to byl právě tento světec, to se asi nedovíme. Snad některý ze zúčastněných na této tragédii nesl křestní jméno Antonín. Přejdeme - li můstek a zahneme do prava kolem včelínu pana Linky, dostaneme se k památníku události, která se stala před lety. Ukryt ve křoví stojí zde asi metrový žulový kvádr s vyleštěnou přední stranou. Připomíná leteckou nehodu, při níž 7. října 1977 zahynuli čtyři pracovníci uranového průmyslu z Příbrami, a sice Zd. Kopecký, Zd. Běhounek, Zd. Nosek a Rud. Matula. Při letu do Liberce zabloudili v mlze a jejich malé letadlo narazilo v tomto místě do kopce, který se vypíná nad údolím Mohelky, jímž chtěli letět.
Zastavte se tady, až půjdete holdovat zimním sportům na Buříně. Zajděte si sem však též na jaře či v létě. Je to ideální místo pro odpočinek. Najdete tu léčivé rostliny, děti se potěší motýly, kteří poletují z květu na květ. Takováto nenáročná vycházka vám přinese nejen odpočinek, ale i poučení a radost z naší krásné přírody.

Tato kaplička v Antonínově byla rekonstruována v roce 1995.
Byl poskytnut příspěvek OkÚ ve výši Kč 50 tisíc v r. 1995

kh

[nahoru]


UMĚLECKÉ PAMÁTKY HODKOVIC N. M./ díl 9.
Historie sochy T. G. Masaryka

V předešlém čísle jsme Vám slíbili, že se ještě vrátíme k historii pomníku T.G.M., který vévodí našemu městu. Ale ještě než započneme plnit náš slib, považujeme za povinnost Vám poděkovat za veškerou přízeň, důvěru a často i hmotnou podporu, kterou jste nám věnovali. Při této příležitosti Vám proto přejeme hodně zdraví, spokojenosti i osobních úspěchů ve víře, že do budoucna budeme touto cestou spolupracovat ve vzájemném pochopení důvěře a přátelství. Naším LOGEM budiž :
„ZA MĚSTO HEZČÍ A KRÁSNĚJŠÍ“ !
A nyní již konečně k pomníku T.G.M.. Je tomu již 65 let od doby, kdy se odhalení pomníku začalo realizovat. Myšlenka postavit pomník presidenta Osvoboditele byla již staršího data. Již v roce 1928. Původně se sice počítalo pouze s bustou k tehdy nové škole, nesoucí jeho jméno. Během dalších let se pořádaly sbírky mezi českými řemeslníky, rolníky, inteligencí i zemědělci z blízkého okolí, takže se postupně podařilo shromáždit částku Kč 23000,-, na základě které bylo možno zadat objednávku u akademického sochaře Bílka z Hořic. Zmenšený návrh sochy zhotovený v sádrovém odlitku byl vystaven a česká veřejnost s ním seznámena v sále tehdejší České besedy u příležitosti shromáždění k Masarykovu úmrtí.
Slavnostní odhalení pomníku bylo připravováno na jaro 1938. Jelikož by se socha v nadživotní velikosti nehodila do stísněného prostoru u školy, bylo požádáno obecní zastupitelstvo o souhlas k jejímu postavení na náměstí. Vlivem politických událostí se německé zastupitelstvo snažilo tomuto záměru zabránit. Navrhovali jeho umístění na jiných místech, jako například u kostela či u vycházkové cesty pod městským lesem. Po zdlouhavých jednáních došlo k dohodě umístit sochu před radnicí. Začala výstavba pomníku a zároveň příprava k jejímu odhalení, které bylo stanoveno na 29. května 1938.
Mezitím však došlo v noci z 20. na 21.května k památné mobilizaci a slavnost byla v důsledku toho okresním hejtmanem zakázána. Teprve 27. května večer obdrželi pořadatelé telefonickou zprávu, že na intervenci z Prahy se odhalení pomníku povoluje. Na přípravách se podílela celá česká veřejnost, jako ku příkladu Severočeská jednota, Střelecká jednota, Sokol, DTJ, rodičovské sdružení, učitelstvo a mnoho dalších. Členové střelecké jednoty dokonce před odhalením pomník hlídali.
V den slavnostního odhalení, v neděli 29. května 1938 ráno, lilo jako z konve. Později však déšť ustal a začalo se vyjasňovat. Zároveň se začínali sjíždět a scházet první účastníci slavnosti. Přišli sokolové s praporem, děvčata v krojích, občané ze sousedních vesnic. České domy byly ozdobeny státními vlajkami. U pomníku stála čestnou stráž Národní garda, po obou stranách pomníku vlály na stožárech státní vlajky. Sešlo se asi 7000 lidí. Hlavním řečníkem byl poslanec dr. Patejdl, předseda Obce legionářské. Připomenul slova T.G.M., že je nutno bránit svoji svobodu a demokracii třeba i železem. Za ministersvo školství mluvil prof.dr. Jedlička a za město německý starosta Rerthold Škoda. Odhalení pomníku T.G.M. se stalo mohutnou manifestací proti německé rozpínavosti.
Za necelý půlrok však došlo k ostudné Mnichovské dohodě, na jejímž základě bylo naše pohraniční území obsazeno. Také Hodkovice postihl 8. října tento smutný osud. Pomník na hodkovickém náměstí nestál dlouho. Dne 7. listopadu byla socha ostudným způsobem z náměstí odstraněna.
O dalších osudech pomníku se dozvíte příště.

JH

[nahoru]



UMĚLECKÉ PAMÁTKY HODKOVIC N. M.
Historie pomníku T. G. Masaryka - závěrečné pokračování

   V úvodu se omlouváme čtenářům předešlého vydání za tiskovou chybu, která nastala překlepem písmen u vnučky T.G.Masaryka Herberty na Hubertu. Tímto se omlouváme za pisatele a děkujeme za pochopení.
A nyní již k poslednímu článku o historii pomníku. V depozitáři libereckého muzea, kam byl po odstranění z náměstí tajně převezen, byl uskladněn plných 14 let. Nikdo vlastně nevěděl ani, kde je. Panovaly obavy, že byl zničen stejně tak jako podstavec, na kterém byl původně ustaven a zašantročen jako kamenné obrubníky a dlaždice. To vše se nepodařilo nalézt stejně tak, jako plechové pouzdro s různými dokumenty, bankovkami a současným denním tiskem.
   Pomník byl tedy na 14 let uklizen z očí a podvědomí občanů. První kontakty o pomníku byly navázány se zástupcem Spolku pro uvítání nového tisíciletí již v listopadu 1989. Při společné prohlídce pomníku, uskutečněné 5. prosince, nebylo zjištěno žádné podstatné poškození až na drobné oděrky na ruce. Z obavy z případného poškození v nestřeženém a v té době rekonstruovaném depozitáři byl pomník po dohodě se správou muzea neprodleně převzat a již 20. prosince v tajnosti převezen do Hodkovic n.M.. Dočasný úkryt nalezl pomník ve stodole paní Drahuše Charvátové v Českodubské ulici čp. 433. Tam byl ukryt do doby vlastní instalace.
   Mezitím probíhaly organizační a administrativní práce včetně schvalovacího řízení, umístění i odsouhlasování úprav části náměstí. Je zajímavé, že i tentokrát se našlo několik jedinců, kterým vadil návrh na umístění pomníku před radnicí. Teprve čas ukázal a ukazuje, že umístění před radnici bylo urbanisticky správné i důstojné. Do základů byla opět vložena plechová skříňka s různými dokumenty včetně pamětního listu, jehož text si Vám dovolíme ocitovat na závěr tohoto vzpomínání.
K slavnostnímu odhalení došlo tedy 26. května 1990. Z významných osobností se odhalení účastnili PhDr Jan Šolc, tehdejší vedoucí presidentské kanceláře Václava Havla, MUDr J. Moserová, dřívější ošetřující lékařka Jana Palacha a velvyslankyně ČSR v Austrálii, ministr sociálních věcí Müller, který mimo jiné přijel na slavnostní odhalování v „kraťasech“, generál Mrázek, účastník letecké bitvy o Anglii a mnoho dalších osobností veřejného i kulturního života. Za zmínku snad také stojí, že se organisátorům podařilo těsně před termínem odhalení pomníku odklonit plánovanou trasu presidenta Václava Havla do Liberce a zajistit jeho neplánovanou návštěvu hodkovického náměstí.
   Jistě jste si všimli, že až na malé výjimky neuvádíme jména osob, kteří se na přípravách i rekonstrukce náměstí podíleli. Je to jen proto, abychom náhodou na někoho nezapomněli. Byli jich stovky, a tak alespoň touto cestou jim ze srdce děkujeme.
   Na závěr tohoto vzpomínání vás seznamujeme s obsahem pamětního listu vloženého do základů pomníku ve víře, že snad někdy poslouží k poučení budoucím generacím.

Pamětní list:
Již po čtvrté vkládáme do základů pomníku T.G.Masaryka své poselství budoucím generacím.
Třikrát byl tento náš symbol státnosti, demokracie a humanity, pomník prvního prezidenta našeho státu, prezidenta Osvoboditele, stržen.
   Potřetí 18. 3. 1975, tedy v době normalizace, která přišla do naší země po násilném vstupu vojsk pěti států Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
   Socha zakladatele našeho státu byla trnem v oku hrstce normalizátorů a samozvanců.
A tak stačilo 192 podpisů z veřejné schůze Národní fronty k tomu, aby socha opět putovala do depozitáře Severočeského muzea. Podstavec sochy byl potupně zasypán v náhonu Mohelky na neznámém místě.
Normalizace trvala plných 21 let, za tu dobu došlo k zaostávání národního hospodářství a k devastaci nejen životního prostředí, ale i duchovního života národů.
   Přišel však 17. listopad 1989, ta doba, která je něžně nazývána sametovou revolucí. Prezidentem republiky byl zvolen Václav Havel a s ním se opět ujaly vlády ideály demokracie a lidskosti, principy nenásilí.
    A počtvrté neváhali občané Hodkovic n. M. a s velkým zápalem začali pracovat na obnovení pomníku T.G.Masaryka.
   7. března 1990, v den 140. výročí narození prvního prezidenta, bylo na slavnostním večeru přejmenováno náměstí v Hodkovicích n. M. opět na náměstí T.G.Masaryka a jeho jméno nese od tohoto data znovu i naše škola.
    Na 26. května 1990 je připravena slavnost znovuodhalení sochy T.G.M.. V těchto slavnostních dnech Vám chceme předat to, co jsme převzali od svých otců a dědů. Láska k vlasti a k ideálům demokracie a humanity. Ať nás již nikdy nerozděluje národnostní, náboženská nebo ideologická nesnášenlivost. Nezapomínejme na slova toho, koho dnes oslavujeme. T.G.Masaryk řekl:

„ Vývoj světa míří k světové humanitě, k čistému společenství.“

A o to celým svým srdcem a pílí svých rukou usilujeme !

Podepsán dočasný předseda v . r.
JH

[nahoru]

OSADY V OKOLÍ HODKOVIC NAD MOHELKOU - 1.díl

V dnešním povídání se budeme zabývat osadami v okolí Hodkovic. Jestliže jsme v minulých číslech mluvili o Záskalí, tak jeho osadami byl Žďárek a Buršín.
Velmi malou osadou se zdá být Buršín, který však měl na rozhraní století celkem 16 domů a v těch bydlelo v roce 1834 113 obyvatel a v roce 1900 88 obyvatel. Začátek osídlení není znám. Jméno Buršín pravděpodobně vzniklo ze jména prvního osídlence – Bureše, ale je možné dokládat i jiný původ jména / např. Bořina /. Dnes se to „š“ v názvu osady skoro ztrácí a říká se většinou pouze Buřín. Pokud se týká domů, tak na Buršíně je jich už málo a jsou zachovány jen díky tomu, že se o ně dobře starají chalupáři. Jsou to charakteristické stavby a mělo by se pečovat o jejich zachování.
Žďárek má první záznam z roku 1547 a je tedy uveden se jménem Žďárek, teprve o 240 let později v roce 1785 se nazývá Schäringen a v roce 1834 Scharing. Z toho je tedy jasné, že jméno vzniklo ze slova žďár, což znamenalo buď vypálený les, spáleniště, nebo místo kde se pálilo dříví na dřevěné uhlí. A znamená to také, že opět první osídlení bylo asi slovanské, či dokonce české. Vznik samotné osady Žďárek lze vystopovat v době vzniku panství sedmi vesnic o kterém jsem se zmínil při líčení historie Záskalí. Pravděpodobně tam v tomto období stály nějaké hospodářské budovy, které se pak rozšířily v v hospodářská stavení. Nejvyšší počet domů a obyvatel je datován k roku 1834, kdy zde stálo celkem 16 domů a bydlelo 64 obyvatel. V této době zde stával dokonce mlýn. Jestliže Záskalí a Buršín byl osídlen převážně občany německé národnosti, u Žďárku tomu tak nebylo, dá se dokonce říci, že jeho osídlení bylo skutečně smíšené. Ve Žďárku je několik pěkných hospodářských stavení, která by měla ve svém vzhledu zůstat nedotčena, jinak jsou zde dva křížky, jeden v kopci a druhý na cestě na Záskalí. Ten byl naposledy obnovován v roce 1869.
Chtěl bych se tady zmínit o dalších malých osadách, které sice nepatřily nikdy pod Hodkovice, ale byly v těsné blízkosti. Patřily k Petrašovicům a jde o osady Štěrbovina , Mohelka, Jestřabí a Sv. Kříž. který však náležel už k Rádlu nebo Rychnovu. Štěrbovina měla během svého vývoje až 10 domů a 59 obyvatel, k ní dokonce patřil mlýn. V současné době v kopci nad Mohelkou už není ani jeden dům, poslední z nich po válce vyhořel. Osada Mohelka ležela rovněž na levém břehu Mohelky, byla to malá osada, měla nanejvýš 7 domů a 41 obyvatel, a to v roce 1869. Osada náležela k rychnovské farnosti. Stejně tak tomu bylo i u osady Sv.Kříž, která však byla známá už od 17. století a příslušnost domů byla rozdělena mezi Rádlo, Rychnov i Pelíkovice. Poslední malou osadou byla osada Jestřabí, která v průběhu 19. století měla až 11 domů a 71 obyvatel. Hlavním způsobem obživy těchto obyvatel bylo zemědělství, na Štěrbovině a Jestřabí v dřívějších dobách snad také ptáčnictví. Teprve v minulém století se zde rozšířilo domácí tkalcovství. Je jistě pozoruhodné, že v průběhu 20. století došlo nejen k vystěhování z těchto osad, ale leckdy i k jejich úplnému vymazání z mapy osídlení.
Příště se podíváme na historii Radoňovic a Jílového.

Tyto články pocházejí z archivu našeho kulturního kalendáře z roku 1997 napsané panem Miroslavem Fišarem

[nahoru]

OSADY V OKOLÍ HODKOVIC NAD MOHELKOU - 2.díl

V dnešním čísle si řekneme něco o osadě Radoňovice. Tyto v dřívějších letech patřily k Pelíkovicím, stejně jako osada Štěrbovina, Jestřabí a Mohelka. V minulém čísle jsme uvedli nedopatřením, že tyto osady patřily k Petrašovicím. Pelíkovice byla tedy veliká a především rozsáhlá obec, patřily k ní ještě Rydvaltice.
Vraťme se však k Radoňovicím. První zmínka o nich je v zemských deskách z roku 1543 a název osady je český. O Radoňovicích je zmínka i v dokumentu, který je uložen v českém archivu, je z 24.4.1566 a má název „Registrace vejpovědní mezní nejvyššího purkrabství Pražského č. 96. „ Jedná se o hraniční spor mezi panstvím na Hrubém Rohozci a panstvím v Českém Dubu. Tady je u Radoňovic uváděna jako mezní skála, na které byl kříž a vytesaná nějaká slova. Nic z toho se však nedochovalo. Radoňovice se dál rozvíjely a osídlovali je především němečtí osídlenci. A tak v roce 1771 už jsou jmenovány jako Radewitz . V minulém století to už byla velká osada, vždyť měla až 36 domů a 220 obyvatel. Radoňovice byly známé hlavně svými lomy, a to jak pískovcovými, tak také melafýrovými. Že tahle činnost vynášela, se můžeme přesvědčit na tom, že domy v osadě nejsou roubené, ale především z minulého století již zděné. V roce 1793 zde byla postavena kaple, která však v minulém století byla celá přestavěna do dnešní podoby. Ke kapli se váže v ústním podání pověst, že zde v roce 1866 zastřelil modlícího se pruského vojáka rakouský hulán.
Pokud půjdete někdy do Radoňovic, povšimněte si, kolik je zde překrásných starých stromů. Některé jsou skutečně vzácné.
A teď k osadě Jílové. Její historie je podstatně víc doložena a proto o ní budeme hovořit déle. První zmínka je stejně jako u Radoňovic z roku 1543. Obec tehdy patřila k panství Malá Skála, a to patřilo Janu z Wartenberka. Ten v tomto roce zemřel a panství zdědil jeho syn Adam z Wartenberka, který však panství musel z trestu odstoupit králi Ferdinandovi I. V srpnu 1555 ho však od krále odkoupil zpět za 25.000 kop pražských grošů. O Jílovém je opět zmínka ve sporu o meze z roku 1556. Po smrti Adama vlastnil Jílové jeho syn Jaroslav a protože zemřel bezdětný, Jílové převzal jeho bratr Karel. Ten založil statek Jílové a pravděpodobně postavil při statku i mlýn. Výnos z Jílového a z okolních obcí( 6.000 kop grošů) pobírala jeho žena Kateřina. V roce 1623 koupil Hrubý Rohozec Albrecht z Waldštejna a v roce 1628 prodala Kateřina i Jílové se statkem a mlýnem a s roční daní z okolních vesnic Albrechtu z Waldštejna za 14.000 zlatých. Ten však obnos nezaplatil, a tak Jílové zůstalo v držení Kateřiny z Wartenberka. Po její smrti se v Jílovém vystřídalo několik šlechtických majitelů, které nebudu vyjmenovávat. Zmíním se pouze o jednom, Jakubu Leopoldu Halloweilovi, který v Jílovém zřídil pivovar, bohužel ho však v pozdější době (1730) opět zrušil. Je také zakladatelem jílovské kaple ke cti sv. Anděla Strážce, o které se podrobně zmíním v příštím čísle. Jeho syn pak prodal Jílové hraběti Desfours a potom Jílové dědili jeho potomci tohoto rodu až do poloviny minulého století. Tehdy panství na Rohozci a tedy i Jílové koupil Alain Rohan za 60.000 zlatých.

Tyto články pocházejí z archivu našeho kulturního kalendáře z roku 1997 napsané panem Miroslavem Fišarem

[nahoru]

OSADY V OKOLÍ HODKOVIC NAD MOHELKOU - 3.díl

Posledně jsme skončili v líčení historie Jílového u prodání tohoto poddanství Alainu Rohanovi. Kníže Rohan koupil tehdy celé panství svijanské, do kterého patřilo Jílové a jeho statek a dále vesnice Pelíkovice, Radoňovice, Rydvaltice, Štěrbovina, Jestřabí, Bezděčín a dokonce i část Vratislavic. Osídlení Jílového bylo smíšené, ale stejně tak jako u Bezděčína převládali Němci. Naopak více české byly už Sestroňovice a osada Anděl Strážce. Podle sčítání lidu z roku 1890 žilo v Jílovém 266 Němců a 84 Čechů a v roce 1900 217 Němců a 155 Čechů. Jílové bylo tehdy přiškoleno k Hodkovicům, i když Němci ( především hodkovičtí) vybudovali v Bezděčíně německou školu.
Ale vraťme se ke statku, který byl hlavním zdrojem zaměstnání občanů Jílového. Rohanové tento statek většinou pronajímali. Jméno jednoho nájemce známe, jmenoval se Tachecy, bylo mu zvýšeno nájemné za statek, protože se účastnil jednání o zřízení české školy v Hodkovicích. V počátcích první republiky přišla pozemková reforma a Jílové bylo odděleno od velkostatku svijanského a přiděleno Hospodářskému pachtovnímu, stavebnímu a úspornému družstvu československých legionářů v Turnově. Po druhé světové válce byl zde zřízen státní statek, který později přešel pod JZD Jenišovice.
Slíbil jsem však, že se v tomto čísle zmíním o jílovské kapli. Kaple má zvláštní zasvěcení - svatého Anděla Strážce. Bylo tomu tak proto, že stavbě předcházela papežská bula, která dávala právo zřídit zde bratrstvo, které mohlo dávat odpustky. Že toto bratrstvo bylo skutečně zřízeno, dotvrzuje osada stejného jména – Anděla Strážce. Základní kámen byl položen v roce 1683, ale kdy byla kaple dokončena není přesně známo. Vysvěcena byla v roce 1692, a tak je pravděpodobné, že byla v tomto roce i dokončena. Občané Jílového jí říkali zámecká kaple, protože u ní stála budova, kterou obýval správce statku. Patronem kaple byli samozřejmě Desfourové a kaple byla spravována hodkovickou farou. Bratrstvo, které zde bylo zřízeno před postavením kaple, bylo josefínskými reformami zrušeno. Když koupil statek Jílové Rohan, dal kapli rekonstruovat, ale už v roce 1856 bylo konstatováno, že klenba kaple je nepevná a v roce 1878 žádal hodkovický farář o povolení opravy. K opravě však došlo pravděpodobně až v roce 1927, kdy byla opravena střecha, okna a dveře a opravena omítka a římsy. A to snad byla poslední péče o tuto kapli, pak už můžeme konstatovat jen její devastaci. Začalo to už těsně po druhé světové válce, kdy zde bylo zřízeno skladiště a skončilo to v noci z 2. na 3. ledna 1988, kdy se zřítil zbytek trámové konstrukce a pod touto vahou se zřítila kaple. Přitom to byla stavba, která byla v ochraně státní památkové péče.

Tyto články pocházejí z archivu našeho kulturního kalendáře z roku 1997 napsané panem Miroslavem Fišarem

[nahoru]

Radnice

První zmínka o radnici je hned na první stránce kroniky Josefa Hauka. Píše se tam: „Rok 1692-22. května ve dvě hodiny po půlnoci vypukl u tehdejšího primátora Martina Schöna strašný oheň, shořelo 19 obytných stavení se stodolami a chlévy i radnice“. Ta byla znovu postavena roku 1694 tesařským mistrem Andersenem Bräuerem z Grafensteinu. Pohromy se jí však dlouho nevyhýbaly. V roce 1707 začala opět hořet, ale byla zachráněna. V roce 1768 uhodil blesk do radniční věže, ta byla znovu opravena, a to v roce 1769. Ozdobný knoflík na věž nasadil tesařský mistr Jan Janda z Jílového. Radniční budova s věží tak stála až do konce století, kdy v roce 1794 byla provedena renovace, která stála 1.000 zlatých.
V roce 1806 vypukl v domě Kajetána Spietschky požár. Zachvátil půlku města a shořela i radnice a v ní významné listiny radniční kanceláře. Naštěstí se zachránily pozemkové knihy a privilegia, protože se zbortila klenba kanceláře a ta udusila oheň. Stavba nové radnice začala 9. května 1811 podle plánu stavitele J. Arnolda. 29.srpna 1812 byl zasazen poslední kámen do věže a 16. září posadil na hraniční věž ozdobný knoflík tesařský tovaryš Johan Richter. Zedník a polír Josef Wollman, který se o stavbu nejvíce zasloužil, dostal občanské právo a byl potvrzen jako hodkovický mistr zednický. Radnice byla ihned pronajata za 402 zlatých. V roce 1814 bylo přikročeno k pokrytí věže a ustavení věžních hodin. Na hodiny purkmistr a členové zastupitelstva pořádali sbírku, za čtyři hodiny vybrali 1.442 zlatých a 40 krejcarů. V roce 1832 byla střecha radniční věže natřena na zeleno a pozlacen knoflík. Další oprava byla provedena v roce 1886 opět na věží radnice. K zásadní přestavbě radnice došlo v roce 1889, a to podle plánu zdejšího stavitele Franze Wildeho. Radnice byla 4. dubna vyklizena a 3. prosince byla přestavba ukončena. Od té doby se vzhled radnice nezměnil, pouze do dvora byla v roce 1902 přistavěna policejní strážnice.
Krása naší radnice vynikla po poslední rekonstrukci, která proběhla na začátku devadesátých let.

(z knihy Historie, památky a současnost – autor Miroslav Fišar, Hodkovice nad Mohelkou)
[nahoru]

Kašna

Při druhém odhalení sochy T.G.Masaryka byla z hodkovického náměstí odstraněna kašna a až do konce devadesátých let se zpět na své místo nedostala. Tohoto úkolu se ujala Hodkovická nadace dobré vůle, která byla zřízena z iniciativy tehdejšího starosty Josefa Havlíka. Řekněme si však něco k historii kašny. Hodkovice byly zásobovány vodou z pramenů na Záskalí. Z těchto pramenů byla napájena i kašna na náměstí, která byla zbudována v roce 1710 a byla hlavním zdrojem vody pro střed města. V osmdesátých letech 19. století byla provedena úprava pramenů na Záskalí, kameninové trubky rozvodu vody byly nahrazeny železnými, byl vystavěn výškový rezervoár ve Skalním údolí. Po městě bylo instalováno 26 hydrantů, a tak se stala kašna na náměstí zbytečnou. V roce 1886 však bylo rozhodnuto nahradit starou kašnu novou, a to s vodotryskem pro ozdobu. Kameny na stavbu kašny byly z Fojtky a město za ně zaplatilo 1.300 zlatých. Kovová fontána stála 762 zlatých a za stavební práce bylo zaplaceno 439 zlatých. Kašna sloužila až do roku 1946, kdy bal z náměstí odstraněna. Naštěstí nebyla zničena, členové nadace po prohlídce jednotlivých dílů zjistili, že žádný díl nechybí a že je možné poškozené díly opravit. A tak bylo provedeno výběrové řízení na projekt kašny, byla zpracována studie na její umístění a tato byla schválena zastupitelstvem města. Pak už zbývalo jen zajistit finanční prostředky pro realizaci tohoto záměru. Tady pomohla řada sponzorů, kteří jsou uvedeni na podstavci fontány. Po provedení prací byla vybrána firma Ilos. Po nainstalování fontány byla kašna slavnostně spuštěna a stala se opět dominantou dolení části náměstí. V současné době ji obdivují nejen obyvatelé města, ale všichni, kteří naše náměstí navštíví.

(z knihy Historie, památky a současnost – autor Miroslav Fišar, Hodkovice nad Mohelkou)
[nahoru]

Kostel sv.Prokopa

První písemná zmínka o hodkovickém kostele je z roku 1352. Šlo pravděpodobně o dřevěný kostel, který byl několikrát přestavován, až v roce 1692 vyhořel. Po několika let byl kostel v nouzové budově až do 22.11.1717, kdy byl položen základní kámen k nynějšímu kostelu. Kostel byl dohotoven v roce 1720. Byl však bez věže, ta byla postavena až v roce 1845, a to ještě řadu let neměla střechu. Ale nakonec i ta byla dostavěna a v roce 1858 byly do věže vsazeny hodiny o čtyřech cifernících. Na věž byly pochopitelně umístěny zvony, z nichž nejstarší je z roku 1536 a prostřední z roku 1551 a český nápis hlásá, že byl zasvěcen svatému Prokopovi. V roce 1828 byl po rekonstrukci na oltář umístěn velký kříž s pozlaceným Spasitelem. V roce 1886, kdy byla provedena poslední rekonstrukce v předminulém století, byly v kostele umístěny pseudorenesanční oltáře řezbáře Buška z Husy u Sychrova. Zároveň na věž a věžičky byla připlátována měděná krytina. V kostele jsou dva obrazy sv. Prokopa. Po pravé straně je obraz od malíře A. Lhoty. Velmi vzácné jsou železné dveře u sakristie, pocházející údajně z hradu Bezděz. Za povšimnutí stojí i obraz velkého požáru Hodkovic od lidového malíře Havla z Kohoutovic. Ve dvacátém století byla provedena rekonstrukce kostela v roce 1932, kdy kostel dostal barevná okna, další opravy byly provedeny v roce 1975 a v devadesátých letech, kdy byla opravována střecha a začala se obnovovat fasáda.

(z knihy Historie, památky a současnost – autor Miroslav Fišar, Hodkovice nad Mohelkou)
[nahoru]

Sochy sv. Petra a Pavla pod kostelem

Nejkrásnějšími díly sochařského umění v našem městě jsou sochy sv. Petra a sv. Pavla po obou stranách schodů ke kostelu, jež byly restaurovány v nedávné době. Pocházejí z roku 1754 a znázorňují světce v životní velikosti a jejich atributy. Jejich tvůrce však není znám, jak tomu je ostatně u většiny soch v našem městě.
Na podstavci každé z obou soch je latinský nápis, jehož překlad je i pro latiníka určitým problémem. Nápis na soše sv. Petra: EXCELSE PIOS PASCITO CIVES SOLVIT VINCULA REIS GAUDIA RANDEPOLI (Nyní, nebešťane, ostříhej zbožné občany přinášející dary, uvolni pouta Randěpolova).Možná však, že poslední slovo zní Pan de poli a pak by význam byl samozřejmě jiný. Nápis na soše sv. Pavla: VOTIS DIVE TUIS PAULE CLIENTES EX MERITISQUE TUIS GRATIA PROVENIAT (Zahrňuj, sv. Pavle, své dobrodince dary a z tvých zásluh ať pochází milost).
Postavy obou soch drží v levé ruce knihu, nad hlavami mají svatozář, jsou mírně prohnuté do písmene S a jejich hlavy jsou bohatě rozevláté, což odpovídá zásadám sochařského umění baroka.

(z knihy Historie, památky a současnost – autor Miroslav Fišar, Hodkovice nad Mohelkou)
[nahoru]

Křížová cesta a Kalvárie

V roce 1818 hodkovický občan František Ignac Planner přišel s návrhem, aby na Kostelním vrchu byla zřízena Křížová cesta, a zároveň odstoupil na tomto vrchu kus pole jako fundaci k postavení a udržování kaple. Protože tenhle návrh magistrát schválil, byl 1. srpna 1818 položen základní kámen k první kapli. Přestože pan Planner záhy zemřel, stavba zdárně pokračovala a byla postavena i vrcholová kaple, na kterou byla provedena peněžní sbírka. V roce 1820 stálo již 5 kapliček a vrcholová kaple. Od té doby se přes 20 let marně žádalo o vysvěcení, až tehdejší vikář J. Pažout prosadil toto povolení. Stálo to však skoro 300 zlatých.
Slavnost byla pečlivě připravována a pomoc poskytli i občané Vrchoviny, Třtí, Radostína, Kocourova a Sedlejovic. Slavnostní mše se konala 7. srpna 1842 a zajímavé na ní je to, že proslov byl proveden nejprve v němčině a potom v češtině, což bylo poprvé po velmi dlouhé době. Vrcholová kaple však dlouho nevydržela. V roce 1864 vyhořela. Opětovné postavení bylo celé z kamene a tato novogotická stavba byla dokončena v roce 1867. V roce 1929 byl zde vysvěcen nový zvon a mimo jiných úprav byly pořízeny nové obrazy zastavení do jednotlivých kapliček. Namaloval je na plech pan Josef Ulrych z Radoňovic. Od tohoto data však už Křížová cesta pouze chátrala. V padesátých letech byly zničeny obrazy zastavení, v šedesátých a sedmdesátých odešly střechy kapliček a dokonce i střecha vrcholové kaple. Kapličky se pomalu rozpadávaly a byly demolovány, a tak na začátku devadesátých let stály zde zdi pouze dvou kapliček a vrcholové kaple. Přesto Hodkovická nadace zahájila práce na obnovu Křížové cesty a zastřešila nejméně poškozenou kapličku. Vyhlášením památkové zóny byly získány prostředky pro její regeneraci a tím mohla být z dotace opravena vrcholová kaple a tři kapličky. Hodkovická nadace a později Sdružení rodáků opravila ostatní kapličky. Na vrcholu Křížové cesty byla obnovena Kalvárie, tři dřevěné kříže s namalovanými postavami Krista a dvou lotrů. A tak mohlo být v roce 2000 provedeno za přítomnosti biskupa vysvěcení této památky. Stejně tak jako před 180 lety bylo to umožněno díky sponzorským darům a příspěvkům občanů Hodkovic.

(z knihy Historie, památky a současnost – autor Miroslav Fišar, Hodkovice nad Mohelkou)
[nahoru]