Úvodní strana > Město > Historie města > Střípky z historie města

Navigace

Město

 
Tyto stránky obsahuji funkci hlasového asistenta, který slouží ke čtení obsahu stránky. Pokud chcete hlasového asistenta používat, stiskněte klávesu: eS -. Pokud chcete znát podrobnosti o jeho ovládání zmáčkněte klávesu: N.
Používat hlasového asistenta | Nepoužívat hlasového asistenta | Trvale deaktivovat hlasového asistenta | Nápověda hlasového asistenta
Pro uzavření této informace klikněte zde.
Na hlavní menu se dostanete klávesou: Há ----. Na doplňkové menu se dostanete klávesou: eM ---- . Pro čtení článku stiskněte: Pé ----. Pokud budete procházet jednotlivé elementy klávesou TAB, budou se Vám názvy jednotlivých odkazů předčítat. Na obsah článku se dostanete klávesou: Cé ----. Jednotlivé položky menu procházíte klávesou TAB.
Aktuálně se nacházíte na stránce:
Čekejte prosím, než se načte zvukový soubor...

Domovské právo

Domovský list

V našich zemích vzniklo domovské právo v roce 1849 na základě zřízení obecného práva (zák. č. 170/1849). Zákon převzala po roce 1918 Československá republika a domovské právo platilo podle těchto zákonů až do konce roku 1948. Domovské právo spojovalo osobu s obcí - osoba měla nárok na nerušený pobyt v obci, právo na chudinské zaopatření a zaopatření ve stáří. To představovalo ubytování s vytápěním, pitnou vodu s možností jejího ohřevu, zajištění nezbytného ošacení a 3x denně teplé jídlo. Když již někdo nemohl platit nájem a byl vystěhován z bytu nebo přišel o svůj dům a neměl kde bydlet, tak pro tyto občany po ztrátě bydlení, obec zřizovala tzv. „chudobinec“. V Hodkovicích byl chudobinec pod farou v domě, kde nyní bydlí pan Kuchta. Domovské právo měl zpravidla člověk v té obci, kde se narodil, při přestěhování do jiné obce v ní mohl zažádat po určité lhůtě o udělení domovské práva, avšak nemuselo mu být vyhověno. Domovské právo zůstávalo občanovi zachováno v zásadě i poté, co přesídlil ze "své" domovsky příslušné obce do jiné obce či města, pokud ovšem nezískal domovské právo k nové obci. Domovské právo (domovská příslušnost) byl právní institut „příslušnosti k obci“. Domovská příslušnost se nabývala jednak narozením (manželské dítě nabývalo příslušnost rodičů, nemanželské příslušnost matky), dále provdáním se (manželka nabývala příslušnost svého manžela) a přijetím do obecního svazku (buď výslovně usnesením obecního zastupitelstva, nebo mlčky pokud obec trpěla, aby občan, i když neměl platný domovský list, se zde nepřetržitě po dobu 4 let zdržoval). Domovskou příslušnost bylo možné získat v dané obci také přikázáním, a to v případě státních zaměstnanců, důstojníků, duchovních nebo učitelů. Domovská příslušnost občana k určité obci se prokazovala domovským listem. Podle nařízení ministerstva vnitřních záležitostí ze dne 23. dubna 1850 č. 8143 bylo možné domovský list užít také jako cestovní doklad při cestách po území korunních zemí. Funkci cestovního dokladu přestaly domovské listy plnit po přijetí nové právní úpravy pasových záležitostí, která byla obsažena v císařském nařízení č. 31 ř. z. ze dne 9. února 1857 o zavedení nového pasového systému. Poté sloužily domovské listy pouze k prokázání domovské příslušnosti osoby. Doklad o domovské příslušnosti, domovský list, mohl v různém časovém období získat nejdříve pouze občan monarchie, potom ČSR a po druhé světové válce se pro vydání domovského listu ještě vyžadoval další doklad a to Osvědčení o československém státním občanství. (ukázka dokladů je přiložena).

Co vlastně znamenala domovská příslušnost a jakými právními předpisy byla v minulosti upravena? Za jednu z prvních právních norem, které vymezovaly příslušnost osoby k určité obci, je pokládán patent z roku 1804. Další úpravu domovského práva, resp. podmínky k získání domovské příslušnosti přinášel říšský obecní zákon č. 18 ř. z. ze dne 5. března 1862. Zde bylo stanoveno, že každý státní občan má mít v některé obci domovské právo. Zmíněný právní předpis odkazoval na speciální právní úpravu, která byla zahrnuta i do zákona č. 105 ř. z. o domovském právu ze dne 3. prosince 1863. Osoba se mohla platně zřeknout domovského práva pouze tehdy, pokud v jiné obci domovské právo získala. Právní předpisy dělily občany z hlediska domovské příslušnosti na dvě skupiny. Vedle obecních příslušníků, kteří nemohli být z domovské obce vyhoštěni a měli nárok na chudinské a vdovské zaopatření, žili v obci tzv. přespolní, kteří se nemohli účastnit politického života obce, což především znamenalo, že neměli volební právo do obecních orgánů. Za „pochybné“ byly pokládány osoby, jejichž domovské právo nebylo prokazatelné. Tyto osoby byly přikázány obci, kde se zdržovaly. Zde s nimi muselo být nakládáno jako s osobami domovsky příslušnými po tu dobu, dokud nebylo jejich domovské právo zjištěno nebo dokud nezískaly domovské právo jinde. Rozhodující hodinou pro pobyt byla půlnoc, proto tzv. „kočující osoby“ se snažila obec vypudit do této doby mimo hranice obce, aby obci nevznikla povinnost se o tyto občany postarat. Obec byla povinna zajistit chudinskou péči nejen osobám domovsky příslušným, ale i osobám bez domovské příslušnosti, které na území obce onemocněly, a to po dobu nezbytného ošetřování. V těchto případech pak obec neodkladně informovala domovskou obec nemocného, pokud jí byla známa, anebo okamžitě zahájila zjišťování domovské příslušnosti nemocného. Úřady při zjišťování domovské příslušnosti nejprve sledovaly, zda osoba domovské právo nenabyla původním způsobem - tedy přijetím do obecního svazku nebo získáním veřejného úřadu. Jestliže nebyla úředním šetřením domovská příslušnost prokázána, byla osoba prohlášena za „osobu pochybnou“, ale obec i s touto osobou musela zacházet jako s osobami domovsky příslušnými. V souvislosti s určováním domovské příslušnosti vznikalo velké množství sporů. K urychlení jejich řešení vydalo české místodržitelství dne 7. listopadu 1882 norm. výnos č. 73.589, sb. norm. č. 217, který upravoval postup při vyřizování těchto sporů. Výše uvedenou právní konstrukcí nabývání domovského práva byly nejvíce postihovány chudé obce, jejichž obyvatelé byli nuceni migrovat za prací do průmyslových center. Pokud osoba v důsledku stáří přestala být schopna výdělečné činnosti nebo pokud došlo k hospodářské krizi, chudinské zaopatření byla povinna poskytovat domovská obec. Ústavním zákonem č. 236/1920 Sb. z. a n. ze dne 9. dubna 1920, kterým byla doplňována a měněna dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského, byla potvrzena platnost stávající právní úpravy týkající se získávání domovského práva. Institut domovské příslušnosti existoval po celou dobu první republiky a k jeho zrušení došlo na území Československa až po Únoru 1948 zákonem č. 174/1948 Sb. o zrušení domovského práva s účinností od 1. 1. 1949. Poté již zajištění péče o nemocné přešlo z obcí na stát.

Na jedné straně tedy bylo původní domovské právo závazkem obce vůči svému občanu, na straně druhé bylo i nástrojem, jak se zbavit různých přivandrovalců a osob v obci nechtěných – obec domovské právo neudělila a poslala člověka tzv. postrkem do jeho domovské obce a na její náklady.

Téma domovského práva připomínám v souvislosti se současným tzv. „bezdomovectvím“, které vyjadřuje odpovědnost (či spíše neodpovědnost) státu a obce vůči lidem, kteří se z různých důvodů nedokáží o sebe postarat. Ukazuje se, že je nepravdivé tvrzení, že se každý člověk musí a dokáže postarat o své živobytí sám. Ano, jsou zde i lidé, kteří nechtějí pracovat, ale je tady většina lidí, kteří nemohou práci sehnat a dostatečně placenou práci už teprve ne. Otázka obnovení domovského práva byla vyslovena hned po roce 1989. Pro tehdejší politickou elitu to ale byla „španělská vesnice“, a tak o ní odmítla diskutovat. Tvrzení, že u nás nezaměstnaní nebudou, každý má a bude mít práci, má a bude mít slušnou mzdu a domovské právo proto není potřebné obnovovat, to nějak nevyšlo. Takové množství lidí bez práce u nás ještě nebylo, jako nyní. Čas podle mne tedy ukázal, že obnovení zmodernizovaného institutu domovského práva by významně přispělo k omezení „bezdomovectví“. Lidé bez domova jsou nejčastěji ve středním, produktivním věku (25-60 let). Problémy týkající se zejména zdravotní péče, hledání zaměstnání a bydlení jsou pro bezdomovce často velmi obtížně řešitelné. Příčin, proč se z lidí stávají bezdomovci, je celá řada, nikdy nerozhoduje pouze jediná. „Dosavadní poznatky ukazují, že mezi rizikové faktory pro vznik bezdomovectví na straně osob patří dluhy, ztráta zaměstnání, nezaplacené nájemné nebo hypotéky, rodinné konflikty a rozvraty, propuštění z institucionální péče (dětský domov, vězení, psychiatrická léčebna, nemocnice), nízký sociální status, obecně nízké sociální kompetence a nedostatek sociálně podpůrných sítí, problémy s duševním zdravím, sexuální a psychické zneužívání v dětství, zneužívání drog a alkoholu, delikventní chování či zkušenost s vězením,“ vypočítává studie MPSV. Mezi další faktory patří vývoj na trhu práce a trhu s byty, politika v oblasti sociálních dávek a síťování sociálních služeb, nedostatky ve vzdělávací soustavě, rostoucí míra chudoby, nedostatky ve vytváření rovných příležitostí, regionální rozdíly nebo změny v oblasti rodinného života. Kupodivu mezi bezdomovci je poměrně málo Romů. Romové totiž častěji žijí v různých předražených ubytovnách, což zase vytváří další ekonomické a sociální problémy. Je mi odporné, jak jsme si na tento stav dokázali za dvě desetiletí zvyknout a nahlížet na něj jako na normální společenský jev.

Obnovením domovského práva by občan nabyl jistoty, že se o něj obec postará v případě potřeby (ubytování, kupóny na potraviny v místních obchodech, atd.). Nepřizpůsobiví občané se nebudou moct potulovat a usadit se kdekoliv, protože jinde nic nedostanou. Obnovení domovského práva by bylo přínosem nejen z hlediska trestněprávního, ale zejména sociálního. Je všeobecně známo, že existuje nekontrolovatelný pohyb občanů po celé České republice. I policie jen obtížně dovede zmapovat jejich pobyt.  Všichni známe tu zaříkávací formuli, „jsem zde jen na návštěvě“. Přesto si takový jedinec podá žádost o dávky v hmotné nouzi a  v místě, kde se právě zdržuje a ty mu jsou radnicí podle stávajícího zákona proplaceny.  Když se pak opět přemístí (třeba i několikrát za rok) vytrácí se informace o jeho pobytu a  je s ním a jeho rodinou znemožněna sociální práce ze strany sociálního odboru.

Bezdomovectví se začíná stávat nejen ekonomickým, ale i sociálním problémem.

S pomocí kronik, z vyprávění mého otce, z informací od pí Charvátové a z informací na internetu

sepsal

Ing. Václav Zajíček
Sdružení rodáků a přátel Hodkovic

Domovské právo

Domovský list

Domovský list

 
Osvědčení o státním občanství

Osvědčení o státním občanství

 
 
Vytvořeno 24.2.2014 16:16:25 | přečteno 3394x | irena.libalova