Hodkovice nad Mohelkou

Co jsou cechy?

Cechy byla sdružení řemeslníků, která jim pomáhala hájit práva před konkurencí, zaručovala kvalitu jejich výrobků, určovala pravidla pro výchovu učedníků a hrála významnou roli i ve společenském životě města.

CECH pochází z německého slova Zeichen = znamení. Každé řemeslo mělo ve znaku svůj charakteristický výrobek či nástroj. Navíc pro veřejnost znamenal otisk cechovní pečeti, že kvalitu zboží ověřil a zaručuje se za ni konkrétní mistr.

Počátek cechů můžeme hledat ve středověku, kdy panovníci zakládali města a obdařovali je městskými právy a svobodami. To byly vhodné podmínky pro řemeslníky, kteří zde mohli nejlépe prodat své služby a výrobky. Cechy vznikaly, aby se usedlí měšťané bránili přílivu dalších řemeslníků a prodeji zboží za nižší ceny. Řemeslníci se do cechu sdružovali podle oborů, ale v menších městech někdy nebyl dostatečný počet mistrů jednoho oboru, proto se sdružovali do společného cechu.

Cechovní symbolické předměty nesly cechovní znak nebo vyobrazení patrona řemesla a jeho atributů – korouhve (praporce, které byly při slavnostech a procesích neseny a vystaveny na čestném místě), pečeť (sloužila pro ověření písemností), pokladnice (truhly, ve kterých byly uloženy důležité listiny, pečetidla, peníze vybrané za vstup nových členů a na pokutách), korbele, svícny a další nádobí a nářadí používané při cechovních slavnostech.

Od 18. století s rozvojem průmyslu a volného obchodu význam cechů slábne. Jejich nevýhodou bylo právě potlačování konkurence, pomalé zavádění technologických novinek a omezování volného obchodu. V roce 1859 po vydání Živnostenského zákona jsou cechy zrušeny a nahrazeny živnostenskými společenstvy. Uvolnění se dotklo i továren, které již nebyly vázané k cechům, směly vychovávat své učně a zaměstnávat nevyučené dělníky.

Hodkovické cechy

Hodkovice byly založeny na křižovatce obchodních cest. Odpradávna tudy projížděli kupci a procházeli pocestní, takže zdejší řemeslníci nabízeli především služby spojené s dopravou koňským potahem. První zmínku o řemeslném cechu nalezneme v roce 1590, kdy městečko Hodkovice získalo od své vrchnosti pánů z Oppersdorfu privilegia, která jim zaručila pořádání trhů a ustavení čtyř cechů: kovářského, kolářského, zámečnického a bednářského.

Během třicetileté války Hodkovice několikrát vyhořely a tato privilegia byla zničena. Nová vrchnost (abatyše kláštera u sv. Jakuba ve Vídni) však brzy potvrzuje městská i cechovní privilegia, uděluje práva na další trhy a zřízení dalších cechů. Nebylo to nezištné, protože podstatná část zisků plynula do jejich pokladny. Navíc nová privilegia obsahují podmínku typickou pro dobu pobělohorskou – všichni mistři se ženami a dětmi musí navštěvovat mši svatou a vyslechnout slovo boží.

Podle pravidel poznamenaných v historických privilegiích bylo stanoveno, že všichni nevolníci českodubského panství smějí prodávat své zboží jen na výročním trhu v Hodkovicích. Kdo by prodával cestou do města a byl přistižen kterýmkoliv hodkovickým občanem, musí mu své zboží odevzdat – to převezme město a polovinu předá vrchnosti.

V libereckém státním okresním archivu se nacházejí cechovní listiny z let 1658, 1689 a 1697. Díky nim víme, že v Hodkovicích tehdy byly cech řezníků a sdružený cech kovářů, zámečníků, kolářů a bednářů. Postupně přibyly další cechy: pekaři, ševci, krejčí, tkalci a soukeníci.

Paní doktorka Holečková ve své knize „Češi a Němci v kraji Karoliny Světlé“ poznamenává: „Hodkovickou zvláštností bylo neobyčejné množství ševců – brzy po skončení třicetileté války v roce 1651 jich bylo 7, v roce 1806 jich bylo 23, v roce 1832 dokonce 32, roku 1910 jich bylo 21 a po druhé sv. válce zbyla jediná opravna bot.“

Zajímavostí je, že od 16. století se v Hodkovicích objevovali také mistři uměleckých řemesel. Okolní naleziště polodrahokamů a drahokamů vedla k rozvoji kamenářství a rytectví. V 18. století přicházejí mistři výroby skelné kompozice, což byla levnější napodobenina drahokamů.

S modernizací Hodkovic ve druhé polovině 19. století začala některá řemesla mizet. Železnice (r. 1859) vystřídala formanské povozy, takže kováři, koláři a sedláři už nebyli tolik zapotřebí. Také světu zpřístupnila jablonecké skláře, což vedlo k zániku věhlasných hodkovických podniků pro export skleněného zboží. Zavedení mechanické tkalcovny v Blaschkově textilní továrně (r. 1873) vytlačilo domácí tkalce a faktory.

Podle vzpomínek pamětníků zaznamenaných před sto lety měli tkalci, řezníci, pekaři a obuvníci každý svou samostatnou korouhev. Byly uloženy v kostele a používány byly při procesích – průvodech. Všechny ostatní profese byly těmto přiděleny. Při slavnostních příležitostech vyrukovali v plné parádě, v čele každého cechu jeho korouhevník v třírohém klobouku. Každým rokem se konalo shromáždění v domě nejstaršího z cechu. Přítomni byli jeden městský komisař, jeden nejstarší z cechu, jeden přísedící a zástupci mistrů. Cechovní skříň byla slavnostně otevřena, všechny písemnosti a cechovní záležitosti vyjmuty a projednány. Korbele a cínové nádoby s nápisy sloužily k přípitku.

Na výstavě byly představeny tyto dochované korouhve hodkovických cechů:

· Cech řeznický – korouhev červená, s vyobrazením patrona řezníků sv. Bartoloměje.

· Cech pekařský – korouhev šedá, s vyobrazením sv. Václava.

· Cech obuvnický – korouhev zelená, s vyobrazením patronů ševců sv. Kryšpína a sv. Kryšpiniána.

Martina Pelantová
Spolek rodáků a přátel Hodkovic