Úvodní strana > Město > Historie města > Střípky z historie města

Navigace

Město

 
Tyto stránky obsahuji funkci hlasového asistenta, který slouží ke čtení obsahu stránky. Pokud chcete hlasového asistenta používat, stiskněte klávesu: eS -. Pokud chcete znát podrobnosti o jeho ovládání zmáčkněte klávesu: N.
Používat hlasového asistenta | Nepoužívat hlasového asistenta | Trvale deaktivovat hlasového asistenta | Nápověda hlasového asistenta
Pro uzavření této informace klikněte zde.
Na hlavní menu se dostanete klávesou: Há ----. Na doplňkové menu se dostanete klávesou: eM ---- . Pro čtení článku stiskněte: Pé ----. Pokud budete procházet jednotlivé elementy klávesou TAB, budou se Vám názvy jednotlivých odkazů předčítat. Na obsah článku se dostanete klávesou: Cé ----. Jednotlivé položky menu procházíte klávesou TAB.
Aktuálně se nacházíte na stránce:
Čekejte prosím, než se načte zvukový soubor...

Dušičkové svátky v Hodkovicích a okolí

V dřívějších dobách se k prvním listopadovým dnům vázalo mnoho zvyků, které jsou dnes již téměř zapomenuté. I když nám chybí informace o tomto období hodkovické historie, můžeme si udělat obrázek podle toho, co se dělo v okolí.


Listopad zahajují sváteční dny, v nichž vzdáváme úctu našim zesnulým předkům. Bohužel, v převážně ateistických Čechách upadají dosavadní zvyklosti v zapomnění a návštěva hřbitova se stává spíše nemilou povinností. Extrémem pak jsou jednou za rok masové návštěvy hřbitovů, kde se vytvoří naoko okázalá výzdoba hrobů umělými květinami a kýčovými doplňky.

V uspěchané současnosti nám toto období splývá pod jeden název – Dušičky. Ale ve skutečnosti zahrnuje více svátků těsně za sebou: 31. října Halloween, 1. listopadu Slavnost Všech svatých a 2. listopadu Památka zesnulých, tzv. Dušičky.

Ano, i když to tak nevypadá, patří sem i Halloween. Mnoho lidí jej odmítá jako „importovaný“ svátek a také pro jeho komerční podobu. Málokdo tuší, jak těsně souvisí s našimi komorními Dušičkami.

Dávní Keltové v tyto dny slavili svátek Samhain. Znamenal pro ně začátek nového roku a čas, kdy se prolíná svět živých a mrtvých. Zapalovali ohně, aby se duše předků mohly ohřát a popovídat si s žijícími. Před zlými silami se chránili převleky a pomalovanými tvářemi. Zní Vám to povědomě? Ano, to vše zůstalo v lidových tradicích – svíčky, lucerny, maškarní průvody i tiché rozjímání.

Expandující Římané k tomu na počátku prvního tisíciletí přidali své oslavy sklizně a konce léta. V Evropě vznikl natolik významný svátek, že se jej jako pohanský přežitek nepodařilo zrušit ani nastupující křesťanské církvi. Řešení však bylo stejně snadné, jako u ostatních rituálů – svátek dostal novou formu a namísto kultu mrtvých předků byli oslavováni světci.

Protože začátek dne se počítal od soumraku, začínal svátek Všech svatých již v předvečer a nazýval se ve staroangličtině „All Hallows´ Eve“ (= předvečer všech svatých). Což bylo časem zkomoleno na Halloween. Do Spojených států amerických se dostal z Irska až v novověku a teprve ve 20. století získal svou výraznější podobu. Mimochodem, ještě mnohem extravagantnější charakter tohoto svátku vznikl na území Mexika, kam se dostal se španělskými dobyvateli. Spojením s původním aztéckým náboženstvím se zrodil festival na počest mrtvých Día de los Muertos (od roku 2003 vyhlášený UNESCO za nehmotné dědictví lidstva).

Konkrétní datum svátku Všech svatých, 1. listopad, zavedl papež Řehoř IV. roku 835. Je to oslava zemřelých, kteří již dosáhli věčné blaženosti, tj. vstoupili do „nebe“. Svatí nejsou jen ti, kteří byli oficiálně kanonizováni, ale také lidé, o „jejichž svatosti neví kromě Boha nikdo“. Patří sem například mučedníci, apoštolové, pronásledovaní vyznavači víry, církevní učitelé, asketové žijící v odříkání. Svátek zesnulých, kteří zatím blaženosti nedošli, zavedl na 2. listopad v roce 998 opat Odillo ve francouzském reformním klášteře. V římskokatolickém kalendáři je nyní pod názvem Vzpomínka na všechny věrné zemřelé. Jen lepší ukotvení v čase – první historicky doložený Přemyslovec, Bořivoj I. se narodil kolem roku 852 a společně s manželkou Ludmilou se nechali pokřtít někdy po roce 870. Jejich vnuk Václav byl zavražděn 28. září 929 či 935 (neví se přesně).

Církev zakazovala uctívání zemřelých, jakožto starý pohanský zvyk, a za jeho projev považovala i okrašlování hrobů. Bývalo tedy zvykem před Dušičkami navršený rov země jen obložit čerstvým drnem, případně nabílit proutěnou ohrádku vápnem. Lidé se soustředili na rozjímání a účastnili se průvodů k hlavnímu hřbitovnímu kříži, kde se konaly mše svaté. Kněz pak s věřícími procházel hřbitov a hroby kropil svěcenou vodou. Zdobení, jak jej známe dnes, se rozšířilo až od 20. století. Rozsvícené svíčky a živé květy jsou symbolem věčného života, věnce ze zeleného chvojí, stejně jako prázdný kříž, pak vyjadřují naději na zmrtvýchvstání.

Věřící mohou svými modlitbami během prvního listopadového týdne vyprosit plnomocné odpustky pro duše v očistci, kde odpykávají své hříchy. Ve starých zpěvnících je zapsána píseň „Na dušičky pamatujme, z očistce jim pomáhejme; budou na nás vzpomínat, až budeme umírat.“ Vyjadřuje duchovní spojení žijících se zesnulými. Ti se sice nemohou odvděčit ihned, tak jako svatí v nebesích, ale slibují svou přímluvu u Boha, až se jejich duše dostanou z očistce.

Navzdory církevním nařízením se mezi lidmi udržovaly zvyky, které mají kořeny ve starých předkřesťanských dobách. Vše se odvíjelo víry, že na Dušičky přicházejí duchové zemřelých mezi živé a je potřeba jim projevit patřičnou úctu. Mohli se objevit v podobě světýlek mihotajících se na hřbitově, jako mlha nad cestou, jako ptáci poletující kolem náhrobků, nebo jako ropuchy v trávě, kterým nesmíme ublížit. Bylo je slyšet jako praskání v domě nebo sténání v hrobech. Mohli zanechat stopy v mouce rozsypané po podlaze. Dokonce, odskočíme-li od Dušiček, dochovala se pradávná představa, že předkové mohou zůstávat v hospodářství jako ochránci, domácí bůžkové a říkalo se jim hospodáříček, skřítek, šotek, plivník a podobně.

Pranostiky říkají, že na Dušičky bývá hustá mlha, neboť pomáhá k utěšení duší. Případně, že duše zemřelých oplakávají své hříchy, a proto pršívá nebo padá mlha. U Prahy se ještě v 19. století vyprávělo, že duše sebevrahů jsou za trest odsouzeny, aby navěky nosívaly šedivá mračna. A když se v nich nahromadí velké množství vody, duše už je nemohou udržet a na krajinu padá prudký liják. Duše přitom na sebe pokřikují „Drž!“ „Nepouštěj!“ a jiné zoufale odpovídají: „Už nemohu.“

Věřilo se, že o půlnoci se zesnulí shromažďují v kostele, kde poslední zemřelý kněz slouží mši až do ranního zvonění. Pro živé bylo nebezpečné se tam v té době vyskytnout, protože by jej nebožtíci roztrhali. Vypráví se příběh o ženě, která se v noci probudila, ale kvůli úplňku nepoznala, že ještě není ráno. Bála se, že zaspala a spěchala na ranní mši. V kostele však seděli většinou neznámí lidé a ti, které poznala, se na ni dívali nepřátelsky. Již dávno zemřelá kmotřička jí šeptem poradila, aby rychle pozpátku odešla a ve dveřích odhodila svůj plášť. Ten byl ráno roztrhaný a rozházený po celém hřbitově. Dotyčná žena z leknutí onemocněla a brzy zemřela.

Na ochranu před duchy a temnými silami, dávali lidé do oken či na zápraží lampičky vyřezávané z cukrové či krmné řepy. Zajímavé je, že na obrazech malíře Joži Uprka ze Slovácka nacházíme koncem 19. století ženy sedící a klečící kolem rozsvícených vydlabaných dýní.

Dodnes známý je zvyk, kdy se lampy naplnily máslem, aby si duše mohly natřít popáleniny z očistce. K ochlazení také sloužilo mléko, kterým se kropily hroby nebo se pilo při večeři. Naopak duše trápené studenou bolestí se potřebovaly ohřát, a proto se nechával dlouho hořet oheň v kamnech. Aby se duše neporanily, nesměly zůstat nože a pily ostřím nahoru, hrábě a brány špicemi nahoru, ba ani prázdné pánve na sporáku. Žádné dveře se nesměly zabouchnout, aby se ubohá duše nedostala do pasti.

Zvláštní kapitolou je pohoštění pro zemřelé. Vycházelo z pradávného obětování jídla bohům, a proto se původně nechávalo celé či rozdrobené na hrobech. Později lidé nechávali přes noc doma na čistě prostřeném stole buď zbytky ze své dušičkové večeře, nebo celé speciální jídlo a mléko. Duším prý večer stačila pouze vůně pokrmů a najedly se až pozdě v noci. Někde se v tyto dny jedla jáhlová kaše, protože kolik zrnek člověk sní, tolik duší je osvobozeno od očistce. Z misky se muselo nabírat velmi opatrně, protože každá vyplýtvaná kapka znamenala promrhané stupně vysvobození.

V poslední době opět přichází do módy pečení speciálního dušičkového pečiva. Od středověku se pečivo rozdávalo členům rodiny, služebnictvu i chudým. Podobně, jako při jiných příležitostech, chodili koledníci (především děti, bez rozdílu, zda chudé či bohaté) po domech a dostávaly toto pečivo, ale i jablka, obilí, mouku, sádlo, peníze. Říkalo se tomu „chodit po rohlíkách“. V německy hovořících krajinách se tento den nazýval „Spitzltag“ podle pečiva, které dostávaly děti od svých kmotrů (tento zvyk dosud funguje v Německu). Lidé navíc věřili, že čím více dětí obdarují, tím větší bude v příštím roce úroda.

Povinností obdarovaného bylo pomodlit se za duše a jejich vykoupení. Proto se posílaly celé koše pečiva do blízkého kostela, kam přicházeli žebráci, případně do klášterů pro jeptišky a mnichy. Ve 20. století obdarovaný poděkoval slovy „Bůh žehnej ubohým duším“. V některých oblastech se drobné mince dávaly i na hroby, aby je pak děti mohly hledat a nakupovat dušičkové pečivo. Také se konaly sbírky na sirotky.

Pečivo bývalo různých tvarů a názvů – podle krajových zvyklostí. Někde se peklo zvlášť pro každý ze svátků – na svátek Všech svatých „kosti svatých“ a druhý den „dušičky“. Často bylo pro rodinu z bílé mouky a pro chudáky jenom z tmavé chlebové. Pekly se například:

„Kosti svatých“, „boží kosti“ nebo jen „kosti“ – z houskového těsta a vytvarované do podoby překřížených či jednotlivých kostí.

„Dušičky“ – z těsta jako na vánočku, ze kterého se vytvaroval váleček zmáčknutý na několika místech, aby vedle sebe vytvořil několik dušiček (dvě dušičky u sebe se nazývaly „otec a máti“). Jinde bývaly ve tvaru bochánku, promáčklého vdolečku, pletence, věnečku spleteného ze dvou tenkých pramínků, dvojitá točenka do tvaru písmene „S“ z válečku těsta nebo obyčejný kroužek.

„Dušičky“ – z koláčového těsta ve tvaru čtyřhranu s přeloženými okraji, plněné povidly, mákem nebo tvarohem.

„Dušičky“ – z těsta koblihového, obdélníčky nebo válečky s rozpůlenými a zatočenými konci, osmažené v tuku a obalené v cukru.

„Dušičkové rohlíky“, „všesvaté rohlíky“ nebo „kruchovky“ – z rohlíkového těsta a ve tvaru rohlíků, někdy sypané mákem.

„Spitzl“ – z kynutého těsta upletený cop s přiznanými špičatými konci (tři prameny mají připomínat Nejsvětější Trojici).


* * *

Pokud si chcete vyzkoušet upéct dušičky, můžete například podle tohoto receptu:

  • 500 g polohrubé mouky
  • špetka soli
  • 70 g cukru
  • 30 g čerstvého droždí
  • 2 vajíčka
  • 100 g másla nebo tuku (rozpuštěné a vychladlé)
  • cca 250 ml vlažného mléka

Pro úspěšný výsledek je důležité, abyste se při pečení řídili svými zkušenostmi zpracování kynutého těsta a znalostmi své trouby. Z čerstvého droždí, pár lžic mléka, cukru a mouky připravte kvásek. Smíchejte sypké suroviny (mouka, sůl, cukr) a k nim přidejte kvásek, jedno vajíčko a tuk. Míchejte a postupně přilévejte mléko, dokud nevznikne nelepivé a pružné těsto. Důkladně jej prohněťte, pak nechte hodinu vykynout, znovu prohněťte a na vále tvarujte dušičky či kosti. Vyrovnejte je na plech, aby měly kolem sebe dost místa a nechte další hodinu dokynout. Poté je potřete zbývajícím rozšlehaným vajíčkem a cca 20 minut pečte v předehřáté troubě na 180 °C. Dobrou chuť.

* * *

Takové tedy kdysi bývaly zvyky na dušičkové svátky. Pro Hodkovice se konkrétní popis nedochoval, ale předpokládám, že zde byly podobné, jako v okolí – v německy mluvícím Liberecku a Jablonecku, v českém Pojizeří a Podkrkonoší, a vliv měly určitě i novinky z Prahy. Hodně tradic je již docela zapomenuto a našla jsem je jen v článcích v libereckých novinách Reichenberger Zeitung. Předpokládám, že jich mohlo být i více, případně bývaly místní speciality, ale to vše se začalo vytrácet s nástupem moderní doby ve 20. století. Téměř úplné přerušení tradic pak přinesl odsun původních obyvatel po 2. sv. válce a nástup komunismu, který byl proti jakýmkoliv náboženským zmínkám. Pokud znáte nějakou dušičkovou tradici, která zde nebyla zmíněna, nebo víte, že byla spojena s Hodkovicemi, prosím, ozvěte se nám do spolku.

Co říci na závěr? Dávejte pozor, aby od svíček na hřbitově či doma nevznikl požár, a abyste se při cestách také v pořádku a bez nehod vrátili. Mějte na paměti, že Dušičky nejsou o povinnosti okrašlování hrobů, ale jsou příležitostí k zamyšlení o životě, zavzpomínání s žijícími lidmi a je to také čas odpuštění a smíření.

 

 

Martina Pelantová

Spolek rodáků a přátel Hodkovic

Web: https://pratele–hodkovic.cz

E-mail: rodaci@pratele-hodkovic.cz


Vytvořeno 29.11.2022 10:13:42 | přečteno 121x | irena.libalova
load