Úvodní strana > Město > Historie města > Střípky z historie města

Navigace

Město

 
Tyto stránky obsahuji funkci hlasového asistenta, který slouží ke čtení obsahu stránky. Pokud chcete hlasového asistenta používat, stiskněte klávesu: eS -. Pokud chcete znát podrobnosti o jeho ovládání zmáčkněte klávesu: N.
Používat hlasového asistenta | Nepoužívat hlasového asistenta | Trvale deaktivovat hlasového asistenta | Nápověda hlasového asistenta
Pro uzavření této informace klikněte zde.
Na hlavní menu se dostanete klávesou: Há ----. Na doplňkové menu se dostanete klávesou: eM ---- . Pro čtení článku stiskněte: Pé ----. Pokud budete procházet jednotlivé elementy klávesou TAB, budou se Vám názvy jednotlivých odkazů předčítat. Na obsah článku se dostanete klávesou: Cé ----. Jednotlivé položky menu procházíte klávesou TAB.
Aktuálně se nacházíte na stránce:
Čekejte prosím, než se načte zvukový soubor...

Historie hodkovických hřbitovů

Hodkovický kostel sv. Prokopa a okolí na mapě v roce 1843

Počátky hodkovických hřbitovů tonou v mlze stejně jako staré náhrobky za sychravých podzimních dnů. Co o nich víme, a kterým osobnostem zde můžete zapálit svíčku? Vydejte se na malou procházku za historií Hodkovic nad Mohelkou. 

Mezi české tradice patří každoroční „dušičková“ návštěva hřbitova. V dnešní uspěchané době je to, alespoň pro některé z nás, příležitost k zastavení. Zdobíme hroby věnci a květinami, rozsvěcíme svíčky a vzpomínáme na své zemřelé blízké. Pokud pocházíte z Hodkovic nebo blízkého okolí, jistě náš městský hřbitov dobře znáte. I Vás však mohou překvapit příběhy skryté na místech posledního odpočinku našich předchůdců.

Původní hodkovický hřbitov pravděpodobně vznikl zároveň se založením kostela sv. Prokopa. Nevíme přesná data, ale mohlo to být ve 13. století (v roce 1204 byl svatořečen sázavský opat Prokop, jemuž je zasvěcen náš kostel). Hřbitov se rozkládal kolem kostela, tak jako tomu kdysi bylo všude, a život byl propojený se smrtí. Ke křtu, na svatbu i na všechny mše kráčeli věřící kolem hrobů. Ještě v barokní době platilo heslo Memento mori (pamatuj na smrt), které upozorňovalo na pomíjivost pozemského života a připomínalo nadcházející poslední Boží soud.

Podoba starého hřbitova je dodnes víceméně čitelná – byla to přibližně oválná plocha okolo budovy kostela. Zčásti je vidět na obraze velkého požáru Hodkovic v roce 1806 (můžete spatřit v kostele) a také na mapě stabilního katastru z roku 1843. Vstup na hřbitov býval na vrcholu schodiště od soch sv. Petra a sv. Pavla. Po pravé ruce stála kaple, která byla na začátku 20. století přestavěna na márnici. Půjdete-li dále doprava, uvidíte dochované zbytky ohradní zdi.

Viz obrázek: Hodkovický kostel sv. Prokopa a okolí na mapě v roce 1843 (© ČÚZK, Ústřední archiv zeměměřictví a katastru – výřez z originální mapy stabilního katastru)

Náhrobní kameny, které jsou umístěny u zdi kostela, pocházejí právě z tohoto starého hřbitova. Dochovalo se jich 10. Pouhých deset dokladů rčení „světská sláva, polní tráva“. Například na severní straně je téměř nečitelný náhrobek obchodníka Johanna Blaschky (1776–1812), jehož syn Konrád založil zdejší textilní továrnu. Na jižní straně je náhrobek lékaře Augusta Georga Khittela (1768–1841), vnuka zázračného doktora ze Šumburku. A pro zajímavost, nejstarší náhrobek (na jižní předsíni kostela) byl vytvořen ještě v rokokovém slohu a patří Anně Rosině Fünkeß, která zemřela v roce 1763.

Tou dobou se Josef II., syn Marie Terezie, teprve připravoval na svou vládu. Jako osvícenský panovník však kladl důraz spíše na rozum a hygienu než na tradice. Proto o dvacet let později vydal reformu, kterou zakázal pohřbívání okolo kostelů uvnitř zástavby a nařídil zakládat hřbitovy za obcemi. Avšak kvůli příliš radikálním prvkům (např. nebožtíci měli být namísto v dřevěných rakvích pohřbíváni pouze v plátěných pytlích – aby se ušetřilo dřevo a podpořil textilní průmysl) se tato reforma neujala a musela být zrušena. Mnoho hřbitovů se nepřestěhovalo a též Hodkovice si jej ponechaly u kostela.

Až v polovině 19. století nastala v Hodkovicích změna. Není znám přesný důvod, ale víme, že v roce 1849 proběhl první pohřeb na současný hřbitov. Možná se sešlo více impulsů: určitě měla vliv dostavba kostelní věže v roce 1845, při které nutně musel být kus hřbitova zabrán pro lešení a materiál + doba se změnila a sílil tlak na reprezentaci, takže místní měšťané zatoužili po větším prostoru pro své velkolepé hrobky + právě v roce 1849 postihla Hodkovice epidemie tyfu, na který prý zemřel i jeden ze zdejších nejbohatších podnikatelů, Ferdinand Xaver Unger (1796–1849).

Jeho hrobka je na novém hřbitově ta největší a nejkrásnější. Poznáte ji snadno – tajuplně zastíněná tújemi stojí v polovině východní zdi. Při bližším pohledu zjistíte, že vypadá stejně jako Ungrův dům na náměstí. Rod Ungrů proslavil Hodkovice vývozem skla a bižuterie do celého světa, a také založil pivovar Rohozec.

V pravé části hřbitova, přímo naproti Ungrově hrobce, se nacházejí monumentální náhrobky jejich příbuzných i konkurentů. Alegorické sochy, v tehdy novém klasicistním slohu, pocházejí z dílny pražského sochaře Josefa Maxe. Největší patří Vincenci Spietschkovi (1800–1854), sklářskému továrníkovi a starostovi Hodkovic, a jeho rodině. Zde také odpočívá nešťastný Theodor, známý z pověsti o Špičkově duchu. Sousední náhrobek s jedním andělem upomíná na obchodníka Vincence Spietschku st. (1763–1814) a jeho manželku Marii Annu Khittelovou (1765–1841), sestru výše zmíněného lékaře A. G. Khittela.

Téměř všechny náhrobky podél zdí patřily slavným hodkovickým rodům. Blaschkové, Swobodové, Hofrichterové... Představitelé města, průmyslníci, obchodníci – osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do historie města. Jan Skácel ve své básni (ze sbírky Oříšky pro černého papouška ) vyjádřil pouto k našim předkům, ale možná by to mohlo platit i ve vztahu k našim předchůdcům:

Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami

A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny

Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme

Po chrpách, které kvetly loni
slabounce jejich ruce voní

Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného

Žijeme ve městě, které oni pomáhali vytvořit, ale už o nich téměř nic nevíme. Jsou zde přítomni každým okamžikem, ale už na ně nikdo nevzpomíná. Zkusme to alespoň jednou za rok změnit a zastavit se i u těch neznámých...


Na závěr bych si Vás čtenáře dovolila požádat o spolupráci. Máte mezi svými předky či příbuznými z Hodkovic a okolí, vojáky, kteří bojovali v 1. světové válce? Znáte jejich příběhy, nebo alespoň krátké vyprávění? Dochovaly se Vám po nich nějaké dokumenty, fotografie, pohlednice, lístky polní pošty, nebo dokonce deník? Prosím, ozvěte se nám a pomozte doplnit další střípky do mozaiky dějin našeho městečka.



Martina Pelantová
Spolek rodáků a přátel Hodkovic
http://pratele–hodkovic.cz
rodaci@pratele-hodkovic.cz


Vytvořeno 20.12.2021 15:31:30 | přečteno 184x | irena.libalova
load