Úvodní strana > Město > Historie města > Střípky z historie města

Navigace

Město

 
Tyto stránky obsahuji funkci hlasového asistenta, který slouží ke čtení obsahu stránky. Pokud chcete hlasového asistenta používat, stiskněte klávesu: eS -. Pokud chcete znát podrobnosti o jeho ovládání zmáčkněte klávesu: N.
Používat hlasového asistenta | Nepoužívat hlasového asistenta | Trvale deaktivovat hlasového asistenta | Nápověda hlasového asistenta
Pro uzavření této informace klikněte zde.
Na hlavní menu se dostanete klávesou: Há ----. Na doplňkové menu se dostanete klávesou: eM ---- . Pro čtení článku stiskněte: Pé ----. Pokud budete procházet jednotlivé elementy klávesou TAB, budou se Vám názvy jednotlivých odkazů předčítat. Na obsah článku se dostanete klávesou: Cé ----. Jednotlivé položky menu procházíte klávesou TAB.
Aktuálně se nacházíte na stránce:
Čekejte prosím, než se načte zvukový soubor...

Křížek na Záskalí - záhadná světice odhalena?

Je to již téměř rok, kdy byl požehnán čerstvě opravený křížek na Záskalí - jeden z nejkrásnějších křížků v okolí Hodkovic. Dodatečně se podařilo odhalit identitu světice na čelní straně podstavce, a protože jí po právu patřil měsíc září 2021, pojďme se o ní dozvědět něco více. 

Podstavec křížku zdobí ploché výklenky s vyobrazením sv. Václava, sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého – ti jsou jasně rozpoznatelní díky svým atributům. Ale žena na přední straně se zdála být bez jakýchkoliv indicií. Vzhledem k tomu, že o křížku se dochovalo minimum historických informací, vycházel každý autor při popisu ze svých zkušeností. Prof. Karel Kühn v ní viděl sv. matku Annu, pan Miroslav Fišar také sv. Annu či Máří Magdalenu, a Památkový katalog zase Pannu Marii.

Po vydání článku s touto záhadou se mi ozval pan Otokar Simm ze spolku Patron, který se stará o drobné památky Jizerských hor. Upozornil mne, že atributy světice jsou ve skutečnosti nenápadné, ale pokud se na ně zaměříme, pak jsou dobře rozpoznatelné. Tímto panu Simmovi velice děkuji za pomoc při nalezení dalšího dílku do mozaiky naší historie.

Můžeme tedy konstatovat, že s největší pravděpodobností se na čelní straně podstavce nachází svatá Ludmila. První indicie je šál na krku, jako symbol uškrcení – při neznalosti tohoto detailu jej můžeme považovat za závoj či řasený šat. Druhý atribut je natolik poničený erozí pískovce, že již téměř zmizel. Je to palladium zobrazující Pannu Marii s Ježíškem – nyní jako nevýrazný ovál na plášti nad levou nohou. Právě tam by logicky vycházely další záhyby šatu, ale při troše fantazie můžeme v rámu vidět postavičky. Bohužel zub času byl neúprosný.

Co je to palladium? Palladium země České neboli Staroboleslavské Palladium je obraz Madony s Ježíškem – z korintské mědi vytepaný reliéf o velikosti 19 cm × 13,5 cm, ve zdobeném rámu. Je to památka významem srovnatelná s korunovačními klenoty. Je mu připisována ochranná moc nad českými zeměmi. Podle legendy toto palladium dostala sv. Ludmila od sv. Metoděje při svém křtu.

Letos v září uplynulo neuvěřitelných 1100 let od chvíle, kdy byla kněžna Ludmila zavražděna. Prozatím o ní převládala představa jako o velice zbožné babičce neméně zbožného svatého Václava. Ale moderní výzkum nám ji ukazuje v novém světle a možná bychom ji mohli vnímat jako předchůdkyni dnešních aktivních seniorů.

Svatá Ludmila je naše první česká světice a také první historicky doložená žena v českých dějinách. Zprávy o jejím životě se dochovaly v nejstarších českých legendách a kronikách. Ty však byly napsány desítky až stovky let po její smrti, proto obsahují nepřesnosti a s jejich výkladem odborníci dodnes zápasí.

Faktem je, že kněžna Ludmila byla manželkou Bořivoje I. Narodila se kolem roku 860, ale existují dvě teorie – buď pochází od Mělníka v pšovském knížectví (hrozny zdejší vinné révy jsou jejím atributem), nebo z Milska v oblasti dnešní Horní Lužice. Přesně by se to dalo zjistit prozkoumáním obsahu stroncia v jejích zubech, ale fyzický rozbor svatých relikvií pochopitelně nepadá v úvahu.

Svůj život prožila ve velmi převratné době. Ve střední Evropě proti sobě stály dvě silné křesťanské říše – Východofranská a Velkomoravská. Mezi nimi leželo území několika malých pohanských kmenů, včetně přemyslovského knížectví, základu budoucích Čech. Zde vládl Bořivoj I. a snažil se udržet nezávislost. Částečnou podporu možná získal sňatkem s Ludmilou, dcerou urozeného knížete ze sousední země. Dalším krokem byl příklon k Moravě a přijetí křesťanství z rukou slovanského věrozvěsta Metoděje. Tím položil základ k christianizaci naší země (neboli konverzi ke křesťanství) a získal náskok k ovládnutí okolních kmenů na území Čech.

Ludmilin život utvářela strategická spojenectví. Ale evidentně nebyla jen pasivní loutkou, naopak to byla ona, kdo ovlivňoval události. Ve své roli kněžny dobře obstála – pomáhala šířit novou víru a proslula svou dobročinností.

Její další schopnosti se projevily v době, kdy Bořivoj zemřel. Bylo jí pouhých 28 let. Ale oproti zvyklostem se jako vdova neuchýlila do ústraní, nýbrž se dále účastnila veřejného dění a připravovala své syny na budoucnost. Bezpochyby musela být velmi dobrá diplomatka, protože dokázala, aby je okolní vládci neodstranili, neobsadili jejich knížectví a zletilý Spytihněv I. mohl nastoupit na knížecí stolec.

Po smrti Vratislava I. měla být moc dočasně rozdělena mezi jeho manželku Drahomíru a kněžnu Ludmilu. Tehdy mezi nimi došlo ke konfliktu. Příčin bylo možná více – v osobní rovině Drahomíře jistě vadilo, že její synové byli opět svěřeni do výchovy babičce, která je navíc „kazila“ vzděláním. A ačkoliv byla zvolena regentkou země, přicházela tak o přímý vliv na budoucího panovníka, a tedy o velkou část své moci. Další příčinou byla politická neshoda v tom, jaký zaujmout vztah k novému uspořádání uvnitř Východofranské říše, které byly Čechy podřízeny.

Legenda dále praví, že Ludmila se nakonec rozhodla uchýlit do ústraní hradiště Tetín poblíž dnešního Berouna a „nerušeně sloužiti Bohu až do skonání“. Jenomže takto vlastně zůstala nedaleko Prahy a nadále mohla ovlivňovat další vývoj situace. Drahomíra si proto najmula dva cizince – Vikingy, aby kněžnu odstranili. Zločin měl být rychlý a na Ludmilu mělo být zcela zapomenuto. Podle tehdejší tradice se svatým mučedníkem mohl stát každý křesťan, který nevinně prolije krev. Proto odmítli kněžnu Ludmilu probodnout mečem a uškrtili ji závojem nebo provazem. Stalo se tak v noci z 15. na 16. září 921.

Jakmile se Václav ujal vlády, nechal Ludmiliny ostatky s velkými poctami přenést do Prahy a pohřbít na Pražském hradě v kostele sv. Jiří. Už to se rovnalo neoficiálnímu prohlášení za svatou. Její skutečné svatořečení proběhlo až více než 200 let po její smrti (roku 1144). Kult svaté Ludmily se dále vyvíjel ve 14. století za Karla IV., který projevoval úctu všem světcům, a navíc potřeboval zdůraznit své přemyslovské kořeny, aby nebyl pokládán za cizince. Tehdy se sv. Ludmila stala patronkou země České.

Paleoantropolog prof. Emanuel Vlček v roce 1981 prozkoumal kosterní pozůstatky kněžny Ludmily a došel k závěru, že zemřela přibližně v šedesáti letech. To se shoduje s písemnými podklady a v desátém století to bylo úctyhodné stáří. Přesto byla v dobré kondici, protože se nenašly žádné chorobné změny. Trpěla však pokročilou artrózou velkých kloubů a velmi rozsáhlou spondylózou (degenerativní onemocnění krční páteře) – obě nemoci jsou důsledkem stárnutí a obě jsou dost bolestivé. Navíc se na rentgenových snímcích ukázalo výrazné ztluštění čelní kosti, takže podle dnešních interpretací prý trpěla velkými výkyvy hmotnosti a častými bolestmi hlavy. Přesto v žádné z legend nenajdeme ani zmínku o jejích zdravotních potížích, naopak proslula svou vlídností a spravedlivostí. Můžeme si jen pokusit představit, že všechnu bolest asi překonávala pomocí své pevné vůle a víry v Boha.

Podle dochovaných kostí se podařilo stanovit její výšku – měřila 168 cm a byla robustní postavy. Podle výpočtů se vdávala asi ve 14 letech (v souladu s tehdejšími zvyklostmi) a první dítě (Spytihněva) porodila asi v 15 letech. Vzhledem k tehdejším špatným hygienickým poměrům musela být velmi zdatná a zdravá, protože přežila nejméně šest těhotenství a porodů během 12 let.

Podobu sv. Ludmily jsme dosud znali pouze z její relikviářové busty vytvořené počátkem 14. století. Již zde je zachycen nejvýraznější rys její tváře – předkus horní čelisti, který podědili také její synové a vnuk Václav. Moderní metody však umožňují z dochovaných částí lebky vytvořit digitální model hlavy a tak bylo jen otázkou času, kdy se toho dočká i kněžna Ludmila.

16. září 2021 byla veřejnosti představena rekonstrukce její pravděpodobné podoby, vytvořená týmem expertů z českého spolku Naše historie a brazilského specialisty Cícera Moraese. Ten je, mimo jiné, autorem rekonstrukcí tváří sv. Zdislavy z Lemberka, Judity z Durynska (matky Přemysla Otakara I.) a Ludmiliných synů Spytihněva I. a Vratislava I.

Bohužel nemohla být provedena analýza DNA, která je zatím velmi invazivní metodou a vedla by ke zničení části kostí. Proto nelze přesně říci, jakou měla sv. Ludmila barvu očí a vlasů. Protože však dřívější analýza ostatků Spytihněva a Vratislava dokázala, že měli modré oči, předpokládá se stejná barva i u jejich matky. Barvu a délku vlasů se rafinovaně podařilo vyřešit využitím dobových zvyklostí, tedy zakrytím závojem. Modelace svalů tváře je plně výsledkem exaktních vědeckých poznatků, kombinace forenzní vědy a práce s nejmodernější technikou.

Pohlédněte do tváře kněžny Ludmily, která dokázala ochránit svou zemi a udržet ji pro rod Přemyslovců - viz obrázek níže - Vědecká rekonstrukce obličeje svaté Ludmily 

Vraťme se ještě k našemu křížku na Záskalí. Dalším střípkem k jeho poznání by mohla být jeho původní podoba. Dnešní vzhled je totiž důsledkem tzv. moderního purismu, který převládl v první polovině 20. století a klade důraz na co nejjednodušší vzhled uměleckého díla. To znamená, že podstavec není nijak zdobený a je tvořen pouze prostým kamenem.

V polovině 19. století však bylo zvykem sochy okrášlit malbou – říkalo se tomu štafírování (nověji polychromie). Barevný nátěr měl několik úloh – kromě estetické také náboženskou (např. zlacení jako výraz úcty) a ochrannou (proti povrchovému poškození a povětrnostním vlivům). Paní restaurátorka Nováková k tomu říká, že sochy byly při náboženských poutích „dotýkané“, přičemž se dotykem přenášela jejich síla a ochrana, ale bylo pak nutné malbu obnovovat. Aby se nezaslepovaly detaily reliéfu, bylo běžnou praxí odstraňovat staré nátěry a to by vysvětlovalo, proč se nám dochovalo tak málo vzorků.

Paní MgA. Hana Nováková provedla v roce 2019 restaurátorský průzkum, při kterém z dochovaných fragmentů odebrala jeden vzorek na čelní straně podstavce z oblasti šatů a analyzovala jej metodou stratigrafie. Vypadá to, že první dochovaná vrstva byla zelenobílá, další vrstva byla barvy bílé kávy, další pak starorůžová a poslední byla šedá.

Pan BcA. Jan Fedorčák, který památku v roce 2020 restauroval, ve své restaurátorské zprávě popisuje další provedený makroskopický průzkum stratigrafie barevných vrstev u vzorků odebraných ze tří míst na čelní straně podstavce (horní část niky, horní část plochy mezi květinami a horní hrana nad květinou). Na všech zjistil stejné barvy – bílou podkladní, světlou modro-šedou a tmavou hnědo-okrovou vrstvu. Dále nechal provést materiálovou analýzu ze spodní části květiny a zde se vyskytuje světle žlutá, bílá s příměsí pruské modři, plátkové zlato (mikroskopické množství), několik vrstev okrové barvy a světle šedá vrstva.

Zdá se, že původně byl každý detail reliéfu vybarven, či dokonce pozlacen, a až v pozdější době byl podstavec kompletně natřen jednou barvou. Možná by to také mohlo vysvětlovat záhadu nepodepsaného díla. Sochaři Jan Zeman ze Žernova a jeho syn Josef Zeman z Tatobit, kteří přicházejí s největší pravděpodobností v úvahu jako autoři křížku, totiž svá díla signovali a datovali. Pokud by byl nápis jen namalován, mohl být v průběhu času přetřen a nakonec smazán.

Bohužel se nedochovalo dostatek barevných vzorků pro případnou vědeckou rekonstrukci, jak mohl čerstvý křížek vypadat. Ale je jich dost pro uplatnění fantazie. Při porovnání s existujícími vyobrazeními jiných soch, jsem se pokusila vyzkoušet, jak mohl polychromovaný reliéf naší svaté Ludmily vypadat. Upozorňuji, že to není realita, opravdu pouze domněnka vytvořená v grafickém editoru. Pozor – neberte to jako inspiraci a nepokoušejte se žádnou sochu nabarvit, znamenalo by to nevratné poškození památky!

Výsledek působí poněkud rozporuplně, i když konečně dává vyniknout detailům. Možná je to tím, že sochařské ztvárnění postavy je v naivním stylu lidového baroka, který je pro Zemany typický. Možná je to proto, že nejsme zvyklí na barevnou minulost – jednak se takových památek moc nedochovalo, případně jejich barvy časem zešedly, a pokud se je etnografové pokusili ještě v padesátých letech zachytit, měli k dispozici především černobílé fotografie. Ale je faktem, že dříve byla zdobená většina soch a kamenných děl. Přitom pestře malované historické sochy vyřezávané ze dřeva ani dnes nikoho nepřekvapují. Mimochodem, zajímavým náhledem na pestrobarevnou minulost je také rekonstrukce gotické skříně a šablonová malba v podkroví muzea v Českém Dubě.

Až tedy někdy půjdete na procházku třeba právě kolem tohoto křížku na Záskalí, můžete si zkusit představit, jak „svítil“ do všech stran a každý vozka jej už zdálky viděl, takže před křižovatkou staré a nové cesty včas zpozorněl.


Martina Pelantová

Spolek rodáků a přátel Hodkovic
https://pratele–hodkovic.cz


Křížek na Záskalí - záhadná světice odhalena?

Svatá Ludmila na opraveném křížku na Záskalí a příklad polychromovaného vzhledu, autor: Martina Pelantová

Svatá Ludmila na opraveném křížku na Záskalí a příklad polychromovaného vzhledu

 
Vědecká rekonstrukce obličeje svaté Ludmily, autor: Zdroj: Cicero Moraes, Naše historie

Vědecká rekonstrukce obličeje svaté Ludmily

 
 
Vytvořeno 4.10.2021 15:06:02 | přečteno 102x | irena.libalova