Hodkovice nad Mohelkou

Kdy poprvé naše město obdrželo svá městská práva a kdy byla obec povýšena na město a kdy byl Hodkovicím udělen městský znak, to se nepodařilo zjistit a asi se to ani nezjistí.

V současné době se setkávám s mnohými dotazy na správnou podobu a vyobrazení městského znaku, které by mělo město používat.

Pokusím se populárním způsobem přiblížit základní pravidla z oblasti heraldiky.

Pro zodpovězení těchto otázek je podle mne třeba nejdříve připomenout, proč vlastně vznikla potřeba používat vlajky, znaky, znamení, značky, atd. a jaká jsou pravidla pro jejich používání.

Když v dávné minulosti docházelo mezi jednotlivými rody a kmeny k častým sporům, které řešila válka, bylo třeba od sebe nějak rozlišit bojující pány a jejich družiny. Bylo důležité, aby čeleď vůbec svého pána poznala. Ten si totiž při boji chránil hlavu helmicí, která plně zakrývala i jeho obličej. Pán jezdil na koni, jeho helmice byla nejvýš, a proto byla i nejlépe vidět. Proto se na helmici kladla různá znamení, nejdříve to byla prostá kombinace barev, později bylo třeba začít vytvářet i erby na štíty, protože pouze s kombinací barev se již nevystačilo. Přikrývadlem přilby byl původně kus sukna, které pokrývalo povrch přilby a záhlaví. Přikrývadlo zabraňovalo i přílišnému vedru, barvy líce i rubu souhlasily s barvami šlechtice.

Až do křižáckých výprav se tento způsob označování vyvíjel spíše živelně než organizovaně a mohl jej používat každý. Nebyl žádný řád v používání symbolů a mohlo se tedy stát i to, že obě bojující strany měly stejné symboly a potom nastal zmatek. V době křižáckých výprav byly vytvořeny hodnosti tzv. „heroldů“ (úředníků), kteří vedli udělené znaky v evidenci, vypracovali ceremoniál a řád pro používání těchto symbolů a stali se tak prvními organizátory vědy, která se nyní nazývá heraldika. Za erb se považuje štít se znamením. Je možno používat i ozdobu erbu (znaku). Za tuto ozdobu je považována např. přilba, štítonosiči, klenot (i koruna), přikrývadla, atd., ale ozdoba ke štítu se znamením (jenom to je erb) je nepovinná. Ozdoba netvoří vlastní erb (znak). U šlechtických znaků a u znaků řemesel se ale používání ozdob erbu používá téměř vždy. Toto období se považuje za vznik erbů. Vznik erbů podnítily války a erb se původně vázal na existenci rytířského stavu a rytířský způsob vedení boje.

Heraldika se postupně začala zabývat i vznikem, používáním a řízením pravidel při udělování a kontrolování správnosti používání nejen šlechtických erbů a štítů, ale např. i znaků měst a zemí, cechů, řemesel a spolků, vlajek a praporů, domovních znamení, atd. Heraldika jako pomocná věda historická se zabývá erbovnictvím (původ a vývoj znaku, barvy praporů, atd.), znakovým uměním (umělecké zobrazení znaku na základě heraldických pravidel) a znakovým právem (zabývá se znakem jako předmětem, věcným a osobním předmětem) -  obr. č. 2 a 3.

Za heraldickou přilbu je možno považovat jen tu přilbu, která chrání celou hlavu bojovníka i jeho tvář. Uvádím zde proto několik ukázek tvarů přileb: obr. č. 4

Štít byl původně záštitou proti sečné a bodné zbrani. Tvar štítu v 11. a 12. století chránil celé tělo bojovníka, dole byl zašpičatěný, říkalo se mu „normanský“. Zkrácením jeho výšky vznikl štít ranně gotický, jeho základem byl trojúhelník, ve druhé polovině 14. století vznikl štít pozdně gotický. Při turnajích byly používány tzv. „kolčí“ štíty dosahující asi 1/5 výšky bojovníka. Do otevřeného zářezu bylo vkládáno kopí. S uměleckými slohy se k nám postupně dostaly ze zahraničí štíty rozličných tvarů. Na tyto štíty byl umísťován erb (znak), štít erbu má opět původ z dob války a rytířských turnajů. Je to vlastně ohraničení prostoru pro umístění tzv. znamení a barevné pole, tedy to je ta plocha uvnitř štítu, ve kterém je znamení (nebo i několik znamení) umístěno.  Na tvaru štítu vlastně moc nezáleží, pro použití tvaru štítu je libovůle. Velice záleží na barvách erbu a na otočení znamení. Při popisu se označuje levá a pravá strana podle nositele znaku, tedy nikoliv podle pozorovatele - obr. č. 5.

Heraldika klade na barevné řešení štítu a na znamení, které je v něm, velký důraz. Pravidla heraldiky omezují množství používání barev a nepřipouští se nanášení barvy na další barvu a kov na kov. Staré znakové umění připouští používání čtyř základních barev a to červenou, černou, modrou a zelenou a dvou kovů (zlata a stříbra), které je možné nahradit žlutou a bílou barvou.  Mimo těchto barev připouštěla pravidla heraldiky ještě výjimečně používání čtyř druhů kožešin (hermelín, kuna, norská veverka a sobolí kožešina). Při nanášení kožešin neplatilo pravidlo o nanášení barev. Kožešiny používala výhradně Anglie. Později počet barev byl rozšířen i o další barvy, purpurovou, hnědou, šedou (železnou) a masovou.

 Původně erbem byl tzv. „hlasatelský obrazec“, který vznikal ze snahy, aby obraz ve štítu byl vidět z dálky a byl pestrý. Byla to znamení, která se skládala pouze z barevných ploch. Je známo více než sto možností dělení štítu, nejčastějšími bylo toto dělení: obr. č. 6.

Na rozdíl od těchto hlasatelských obrazců se nazývají později vzniklé přirozené obrazce tzv. „obrazci obecnými“. Tyto obrazce zobrazují celé tělo nebo část těla zvířecího nebo lidského. S oblibou byl volen obraz zvířat, který se pokládal za symbol odvahy a síly, např. královský lev nebo orel. Později došlo k zobrazování květin, zvířat, stromů, ovoce, pohádkových tvorů, staveb, nebeských planet, zbraní, atd. - obr. č. 7.

Znaky všech majitelů našeho města (většinou to jsou rodové-šlechtické erby) jsou vystaveny jednak ihned u vchodu do radnice po levé straně, jednak i v prvním patře radnice. Aby byl přehled kompletní, přimlouvám se, aby zde byl i znak Libereckého kraje, to je nyní poslední správní území, které v přehledu chybí a které můj otec již nemohl nakreslit, protože zemřel v roce 1989. Tyto šlechtické erby rodů jsou otcem uváděny v tzv. „plné parádě“, tedy včetně všech ozdob erbu.  První vlastníci erbů si svoje znamení volili sami, až na přelomu 13. a 14. století začal udělovat erb panovník. U nás to bylo v polovině 14. století za císaře Karla IV., tehdy došlo k udělování znaků erbovními listy a potvrzením erbu. Vzhledem k tomu, že erby majitelů Hodkovic si můžete prohlédnout na radnici, uvádím zde jenom ukázku dvou erbů - obr. č. 8 a 9.

Zajímavé jsou i znaky cechů a řemesel.  Cechem bylo nazýváno středověké sdružení řemeslníků, které hájilo práva a zájmy mistrů, stanovovalo pravidla školení učedníků a práce tovaryšů, zpracovávalo výrobní proces a řídilo i ceny výrobků. Vzhledem k tomu, že v Hodkovicích pracovaly v minulosti dvě tiskárny, první v tzv. Ungrově domě na náměstí, tedy firma majitele B. Ahrense a druhá tiskárna byla v Liberecké ulici – Hertel a Wilde. V tiskárnách byly prováděny litografické práce, kamenotisk, knihtisk a kartonáž. Později byl litografický kámen nahrazen zinkovou deskou a tiskařský lis ofsetovým strojem, ruční práce litografů byla zase postupně nahrazena fotomechanickým procesem. Z velkého množství cechovních znaků jsem vybral na ukázku dva. První je znak knihtiskařů a druhý je znak litografů a kamenotiskařů - obr. č. 10 a 11.

Ale zpět ke znaku města Hodkovic nad Mohelkou. Městské pečetě, znaky a městské prapory jsou svými heraldickými pravidly propojeny. Znamení na pečeti se většinou shoduje se znamením ve znaku a barvy na praporech odpovídají většinou barvám ve znaku. To že výjimky existují, potvrzují i naše Hodkovice, městské prapory nejsou podle pravidel heraldiky černobílé, ale modrobílé. Bílá a modrá byla pravděpodobně převzata ze znaku pánů z Dražic z dob, kdy vlastnili naše město. Hodkovice patří k nejstarším městům severních Čech.  Město má ve štítu svého znaku stříbrné pole a na něm vzpřímeného, vpravo otočeného černého medvěda v bojovém postavení. Po požáru města v roce 1806, byla v roce 1812 postavena nová radnice, která měla nad vchodem do radnice plastický znak města s medvědem, který měl přední tlapy v bojovém postavení v souladu s popisem uděleného znaku. Po přestavbě budovy radnice v roce 1882 ale nezbylo nad vchodem do radnice mnoho místa a došlo k chybnému zvolení štítu pro městský znak, čímž došlo i k porušení zásad heraldiky. Tvar štítu nikdy nesmí omezit prostor pro vlastní znamení, které je v erbu prvořadé. Nad vchodem do radnice vznikl znak s prosícím méďou, který má svěšené tlapy, rozhodně nepůsobí bojovně, ale spíše směšně. Bohužel bylo z tohoto znaku uděláno několik sádrových odlitků, které jsou např. u pivovaru na transformátoru, atd.

Hodkovice mají ještě jednu zvláštnost, na korouhvičce radnice je znamení (medvěd) umístěn obráceně, tedy dívá se vlevo a ne vpravo a to již není znak Hodkovic.

Jak již bylo řečeno, každý znak se skládá ze štítu, na kterém je znamení (obrazec).

Volba námětů pro znamení do městských znaků, to většinou nebyla náhoda. Znamení většinou symbolizovalo určitý vztah města k nějaké skutečnosti. Podle znamení můžeme městské znaky rozdělit do následujících skupin:

1. Nejstarším námětem byl znak vrchnosti
2. Znamením se vyjadřuje charakter hrazeného města
3. Znamením je nebeský patron města
4. Ve znaku je přírodní nebo umělá zvláštnost pro vzhled města
5. Je znázorněn vztah obyvatel k určitému zaměstnání ve městě
6. Znamení představuje nějaký vymyšlený příběh (pověst) nebo skutečnou událost z minulosti města (např. Hodkovice)
7. V erbu je tzv. „mluvící znamení“ (např. Č. Dub)
8. Znamením je zemský znak
9. Málo je zastoupeno znamení neurčité

Obr. č. 12 a 13.

Příklady znaku s jinými tvary štítů.

Obr. č. 14 a 15.

Řezbář pan Josef Fanta vyřezal městský znak a toto dílo daroval svému městu. Znak se nachází na chodbě radnice – obr. č. 16.

Sepsal v roce 2013 Ing. Václav Zajíček
Sdružení rodáků a přátel Hodkovic

Obrázky namaloval Václav Zajíček st.

Použitá literatura:
Erbovní knížka na rok 1941 – Vyšehrad 1941
František Zvolský - Znaky moravských měst
Vladimír Ruda – Znaky severočeských měst
Svatopluk Technik – Města severních Čech
Karel Schwarzenberg – Heraldika - Vyšehrad 1941
Widimsky – Stadtewappen Boehmen – Vídeň 1864