Hodkovice nad Mohelkou

Článek vznikl na základě informací z hodkovických kronik – z české městské kroniky, dále značené jako /ČMK/, z kroniky obecné a měšťanské školy v Hodkovicích /ČŠK/ a z německé městské kroniky /NMK/.

Počasí v závěru roku 1928 bylo vcelku mírné a nic nevěstilo nadcházející kalamitu. Ještě v listopadu si německý kronikář zapsal: „ V posledních týdnech začíná sněžit, ale zářivá běloba sněhu pokryla nakrátko jen vrcholy hor. V 1. půli tohoto měsíce bylo ještě možno najít houby, které byly nabízeny např. v Jablonci a Liberci po koších. “ /NMK/.

Začátek roku 1929 však poznamenal ledový vzduch ze Sibiře, který ovlivnil celou Evropu. O extrémní zimě svědčí fakt, že zamrzly velké evropské řeky (Vltava, Labe, Dunaj, Rýn, ...), dokonce i Baltské moře a kanály v italských Benátkách. Mrazy vydržely až do konce března, přičemž pod nulou se teplota udržela celých 62 po sobě jdoucích dní. Právě z této doby, konkrétně 11. února, pochází oficiálně nejnižší teplota naměřená na území České republiky: –42,2 °C (ve Stecherově mlýně v Litvínovicích u Českých Budějovic). V Liberci bylo naměřeno –34,8°C. Rekordní byla i výška sněhové pokrývky, 26. února v pražském Klementinu naměřili 45 cm a v centru Prahy vydrželo téměř deset týdnů zhruba 30 cm sněhu. Noviny v celé zemi psaly o nové době ledové. A jeden známý český spisovatel o této zimě napsal milou pohádku pro děti – uhodnete kdo to byl a jak se pohádka jmenovala?

V Hodkovicích nebyla oficiální meteorologická stanice, takže měření teplot probíhalo na různých přístrojích a dochovaly se nám poznámky o odlišných teplotách. Ale to nic nemění na faktu, že i zde panovaly silné mrazy.

„Počasí letošního roku bylo v naší krajině, jakož i ve větší části evropské oblasti povahy krajně extrémní, jakéž nemělo snad pamětníka. (…) Mráz dostoupil v tomto měsíci –24 °C [leden]. V polovině měsíce nastala krátká obleva, po níž počalo opět mrznouti. Ulice se proměnily v náhodná ledoviště, po nichž pouze s velikým nebezpečím se mohlo choditi. (…) V únoru znovu počaly silné mrazy, jež se stupňovaly den ode dne. Největší mráz byl v našem městě dne 11. února (–34 °C), zatímco v jiných městech (např. v Českých Budějovicích) byl daleko vyšší (–41 °C). Tyto silné mrazy trvaly asi 3 neděle. Lidé ani mnohdy se neodvažovali vyjíti na ulice, neboť náš organismus nebyl naprosto na tak kruté – přímo sibiřské zimy – zvyklý. Kraj byl všude pustý, sníh matně svítil, stísněnost táhla krajem. Lid nevycházel, ba i sportovci zůstávali doma a všichni očekávali teplejší dny.“ /ČMK/

„Leden a únor tohoto školního roku [tj. 1928/29] vyznamenaly se zvláště tuhou zimou. Největší mrazy byly ve dnech 10. – 16. února, největší mráz ukazoval školní teploměr dne 11. února, –29 °C. V těchto dnech klesla v jiných místech Čech a Moravy až na –36 °C. V Praze byl dne 11. února největší mráz od r. 1775.“ /ČŠK/

„Leden si letos více než zasloužil své přízvisko ledový měsíc, když byla průměrná teplota ve dne skoro –9 °R, a průměrné noční maximum –16 °R. Tento mimořádný mráz po mnoha letech dosáhl 20. ledna –21 °R, pak trochu polevil, aby na konci měsíce zase dosáhl této výše. Nejvíce poklesla teplota 12., 20. a 21. ledna s–14 °R. (…) Jestliže byl letošní leden zvláště krutý, únor ho ještě daleko přetrumfl. Průměrná teplota ve dne činila skoro –8 °R, v noci dobře –16 °R. Největší mráz byl zaznamenán v noci z 10. na 11. února –26 °R. Touto dobou pronikla do celé střední Evropy druhá vlna mrazů, která přinesla nízké teploty v únoru dosud nezaznamenané, a to už po 200 let. Jejím výsledkem byly těžké katastrofy.“ /NMK/

Německá kronika uvádí teploty ve starší jednotce stupeň Réaumura. Tato jednotka vznikla roku 1730, tj. o 12 let dříve než stupeň Celsia, a byla velmi rozšířená i na počátku 20. století. Přepočet na „naše“ stupně Celsia je následující: °C = 5/4 * °R.

Vedle silných mrazů způsobovalo problémy také velké množství sněhu, které vedlo k dopravním kalamitám. Cesty bývaly proházeny jen pro jeden vůz a po určitých vzdálenostech byly vytvořeny výhybky. Na některých místech republiky zapadly celé domy a lidé museli vyhrabávat komíny, aby mohli topit, a tunely, aby se dostali k sousedům.

„V měsíci lednu napadlo hojně sněhu, kterýž vytvořil návěje, jež zejména na železnicích a silnicích působily často i nepřekonatelné potíže; husté mlhy tyto potíže ještě zvětšovaly a byly příčinou i mnohých železničních katastrof a omezení vozové dopravy.“ /ČMK/

„Přitom bylo mnoho sněhu, zvláště po 21. [lednu], takže například silnice na Záskalí byla opakovaně tak zasněžena, že musela být vyhrabána. Nepřetržitě po 8 dní byla uzavřena pro provoz aut. Řidič, který si jednou večer chtěl vynutit průjezd, pykal za svou odvahu tím, že musel nechat auto trčet ve sněhu, až mohlo být příštího rána vyhrabáno. Odházené masy sněhu tvořily zdi dosahující místy výšky 2 m. (…) Záskalská silnice zůstala v tomto měsíci [únor] po týdny uzavřena, protože vyhrabaná místa byla brzy zase zaváta. Do výše metrů se tyčily masy sněhu a závěje dosahovaly místy dokonce ke střechám. Vojsko z Turnova přivážené každé ráno auty uvolňovalo silnici do Bohdánkova, zatímco vyhrabávání říšské silnice [Liberec – Turnov] zajišťovala ve svém úseku obec Záskalí, což stálo tisíce korun.“ /NMK/

Železniční doprava byla paralyzována z několika důvodů. Zaváté tratě, mrazem popraskané kolejnice, zamrzání brzdových systémů, tuhnutí mazadel v ložiscích vozů, nemocní železničáři (asi čtvrtina drážního personálu onemocněla kvůli dlouhým službám v mrazech, které přišly v období každoročních chřipek), atd. Navíc se nedostávalo uhlí a vody, které parní lokomotivy potřebovaly k provozu. Vodovodní potrubí zamrzala od vodojemů až k vodním jeřábům. Tam, kde se voda doplňovala do lokomotiv, byla zem pokrytá ledem. Pokud natekla do výhybek, vlaky přimrzly ke kolejím, odkud se musely dlouze vysekávat. Uhlí se z dolů přepravovalo po železnici, takže souvislost byla jasná – nejezdí-li vlaky, nevozí se uhlí, a tak nejezdí další vlaky. Domácnosti byly až na konci uhelného řetězce a lidé vzpomínali na obdobný nedostatek, který zažili před lety během 1. sv. války.

„Vlaky následkem závějí a nesmírných mrazů měly často i tříhodinové zpoždění a na mnohých tratích byly i mnohé vlaky restringovány [= omezeny], takže vázla doprava. Následek toho byl, že všude byl nedostatek uhlí a koksu. V prodejnách uhlí stále bylo plno lidí, ale mnohdy nadarmo, neboť zásoby byly vyčerpány a nové nepřicházely. Uhlíři ani lid nebyli připraveni – a tak se situace stávala katastrofální.“ /ČMK/

„Vlakové soupravy přimrzaly ke kolejím seřadišť a musely být uvolňovány pochodněmi, parou nebo násilím. Ve strojích tuhl olej a voda mrzla v led, takže potrubí praskala. Tak se stalo, že se zastavila veškerá železniční doprava a cestující se dostali na místo s ohromným zpožděním. Šťastný byl ten, kdo teď nemusel jezdit vlakem, když navíc nefungovalo ve vlacích topení a lidé hodiny mrzli v nevytopených vozech. (…) Vznikla bída o uhlí. Na šachtách bylo sice uhlí víc než dost, ale odvoz drahou vázl tak, že skladištní plochy byly brzy přeplněny a bylo nutno propouštět pracovníky. Nedostatek uhlí byl cítit všude, takže ministr školství zavřel školy, aby se ušetřilo uhlí pro jiná zařízení, která bylo nutno udržet v provozu. Brzy chybělo i průmyslové uhlí, anebo si ho jako v dobách po převratu brala železnice, takže bylo ochromeno mnoho podniků. (…) Nakonec dopravovala železnice už jen náklady potravin, takže trpěl i obchod. (…) S nedostatkem uhlí v městečku to bylo tak: Kupecké sklady byly prázdné a když přijel vagón, byl v okamžiku vyprodán, v Liberci už na nádraží.“ /NMK/

Zmíněné problémy s vodou se týkaly i vodovodu s pitnou vodou.

„V našem městě zvláště se situace stala krutou. Voda ve vodovodech zamrzla, potrubí popraskalo, takže ve většině domů voda vůbec netekla, ačkoliv vodní nádrž ve „Skalním údolí“ byla plna. Bylo pouze málo šťastných obyvatelů v domech, kde voda tekla; do těch pak přicházelo množství lidí s konvemi, káděmi a sudy, aby si načerpali vodu; když byla nouze největší, otevřelo město každodenně od 10 hod. do 12 hod. dopoledne na náměstí hydrant, aby si tak lidé mohli opatřiti vodu (fotografii přikládám). Roury vodovodu byly zahřívány, ale vše bylo marno.“ /ČMK/

„Také naše město pocítilo následky mrazů. Především byl velmi nepříjemný nedostatek vody. Ke konci měsíce fungoval už vodovod jen v několika málo domech. Tak musel od 19. února převzít zásobování vodou hydrant u Černého orla na tržním náměstí. Jako za války [1. světové] stáli lidé od 10–12 h s konvemi, džbery, sudy, hrnci apod., aby tu získali vodu potřebnou pro den, zatímco jiní si donášeli vodu z nádraží, z rybí sádky, dokonce až ze mlýna „Karleimühle“ nebo od sousedů. Za těchto okolností by byl boj s požárem hašením vodou nemožný.“ /NMK/

„Také dolní část zdejšího města byla po dobu několika týdnů bez vody. Školní vodovod zůstal po celou dobu bez poruchy. Také ústřední topení velmi dobře fungovalo, ač spotřeba paliva byla mimořádně veliká, až 7 q koksu denně a topeno bylo i od 12. hodiny noční.“ /ČŠK/

Německá kronika stručně zmiňuje ještě jeden problém, který pocítili bohatí obyvatelé města „Záchody nemohly být v mnoha případech používány.“ /NMK/ Moderní splachovací záchody jednoduše zamrzly. Možná to bylo alespoň malou útěchou pro chudší občany, když málem přimrzli ke svému „suchému“ dřevěnému domečku na dvorku.

Mráz a sníh ničil všechny sítě bez rozdílu. Zamrzaly také hasičské stříkačky, takže likvidace požárů byla možná jen s nejvyšším úsilím a někdy ani to nestačilo. Na rozdíl od mnoha míst v republice se v Hodkovicích naštěstí nic vážného nestalo.

„20. ledna byla velká vichřice sněhová, která poškodila elektrické vedení, takže celé město se ocitlo ve tmě.“ /ČMK/

         „Za mimořádného mrazu praskala vodní, plynová a odpadní potrubí, zatímco naopak kvůli přehřívání při rozmrazení povstalo mnoho požárů. (…) Telegrafní a telefonní vedení se pro velký mráz trhala, a to působilo velké poruchy v obecném styku.“ /NMK/

Ke všem nesnázím se přidaly také nemoci a úmrtí. Byly případy, kdy lidé umrzli na cestách nebo i ve svých domech. Novinkou byly zmrzlé nezakryté uši – nepřekvapí, že právě tehdy byly ušní klapky v obchodech zcela vyprodány.

„K těmto zlům se nakonec připojily epidemie nemocí jako chřipky, tyfus a jiné. Nemocnice ve velkých městech jako v Praze, Berlíně a jinde byly přeplněny. Mrtví nemohli být jako obvykle hned pohřbeni do země, takže v márnici byl nedostatek místa. (…) Také k nám se dostavila jako nezvaný host chřipka a napadla více nebo méně skoro každého obyvatele. Mnoho starších lidí, zvláště žen, se stalo její obětí.“ /NMK/

Nemalé potíže zažívaly děti, které musely každý den podstupovat namáhavou cestu do školy a zpět. Hodkovickou měšťanskou školu tehdy navštěvovaly i děti z velmi vzdálených obcí (např. Jenišovice, Odolenovice, Paceřice, Vlastibořice, Všelibice). Po dlouhé době byly konečně ve druhé polovině února vyhlášeny sněhové prázdniny.

„V druhé polovici ledna a v první polovici února napadlo tolik sněhu a vytvořily se tak nebezpečné návěje, že jednotlivé vesnice v okolí našeho města byly úplně odříznuty od světa. Děti mnohdy brodily se po pás ve sněhu, když přicházely do školy. (…) Školy byly uzavřeny od 18. – 28. února pro nedostatek uhlí a nemožný a nezpůsobilý terain [= terén] k chůzi.“ /ČMK/

„Žactvo nemohlo řádně docházeti do školy, nejvíce žáků scházelo na měšť. škole dne 14. února, celkem 87. Od 18. do 28. února bylo vyučování na nařízení ministerstva školství a národní osvěty na všech školách zastaveno pro mimořádné poměry povětrnostní.“ /ČŠK/

Mizivou šanci na přežití měla divoká zvěř na polích a v lese.

„Nejvíce však trpělo ptactvo a zvířena. Na sněhových pláních byly černé skvrny ptačích a zvířecích těl; mráz zahubil jich na tisíce. Avšak zima se plížila i do hospodářova stavení; domácí kur houfně mrzl v kurnících. Vše hledalo jenom ochrany u tepla.“ /ČMK/

Všichni s nadějí vyhlíželi přicházející jaro.

„V situaci přímo zoufalé polevily mrazy na počátku března. I ku podivu, sníh brzy roztál, takže o polovině dubna nebylo po něm nikde ani památky. (…) Možno říci, že u nás v Podkrkonoší nebyly mrazy tak silné jako byly v jižních částech Čech, neboť vysoká hradba krkonošského horstva byla nám dobrou záštitou před chladnými severskými větry.“ /ČMK/

„Březen – mimořádné mrazy letošní zimy pokračovaly ještě v tomto měsíci a 2. a 3. ukazoval teploměr ještě –20 °R. Uprostřed března se počasí umírnilo, ale noci od 15. do 17. přinesly zase – 10 °R mrazu. Teprve na konci měsíce ve velikonočním týdnu nastaly krásné teplé dny.“ /NMK/

Zlepšení povětrnostních podmínek konečně dovolilo lidem, aby si užili zimních radovánek.

„Neděle 10. března – dnes se na silnici na Kostelní vrch konal závod saní o ceny pořádaný místním jezdeckým klubem, první u nás. Vzhledem k roční době a naší poloze to byla neobyčejná událost, kterou mohla dovolit jen tak dlouhá a krutá zima.“ /NMK/

Konec zimy odhalil napáchané škody, které bylo nutné napravit.

„Nouze o vodu přestávala s oblevou, třebaže pozvolna, když vodovodní potrubí v domech zase roztávala. Teď se ale teprve projevovaly praskliny v potrubí způsobené mrazem a další škody, které byly jen pomalu odstraňovány. Některé domy byly ještě na konci měsíce března bez vody z vodovodu, protože opravy kvůli počasí velmi meškaly a škody nemohly být najednou odstraněny.“ /NMK/

„Na jaře shledány byly veliké škody, které způsobil mráz na vedení vody, takže městské zastupitelstvo ve schůzi konané dne 17. března povolilo 20.000 Kč na správu vodovodu.“ /ČMK/

Silná zima měla vliv také na zemědělství. Protože půda promrzla až do hloubky jednoho metru, vymrzlo hodně ovocných stromů. Proto v roce 1930 proběhlo jejich sčítání a náhradní výsadba. V Hodkovicích bylo zjištěno, že uhynulo například 60 % ořechů (46 stromů), 29 % třešní (224 stromů), 20 % švestek (484 stromů) a 18 % jabloní (645 stromů). Byly však oblasti, kde na tom byli daleko hůře, např. v severní části Českolipska přišli až o 80 % stromů.

„Pro toto počasí se opozdily práce na polích a zahradách, které jindy už začínaly, a to nejméně o 14 dní. (…) Duben – v první polovině bylo mnoho nočních mrazů až do –13 °R a také noci druhé poloviny přinesly často jinovatku. Jarní práce v zahradách a na polích se ani v tomto měsíci nemohly konat, anebo mohly v příznivém případě začít ke konci měsíce.“ /NMK/

„Po kruté zimě lid nejenom ve zdejším kraji, ale i ve všech oblastech naší republiky očekával s obavou možnost neúrody. Ale obavy tyto byly bohudík liché. Úroda na poli byla přímo skvělá.“ /ČMK/

Velké množství sněhu a ledu vzbuzovalo obavy z jarního tání. Naštěstí zem byla od minulého roku vyschlá, takže stačila vše pojmout. Jak se však říká: mnoho sněhu – málo vody. A tak léto 1929 přineslo další extrémní počasí. Ale o tom si povyprávíme zase někdy jindy.

Na závěr tu mám pro vás řešení hádanky z úvodu. Možná jste si vzpomněli, že v roce 1929 vyšla kniha „Povídání o pejskovi a kočičce“, kterou napsal pan Josef Čapek. A právě tato velká zima je zmíněna v kapitole „O pejskovi a kočičce, jak psali psaní děvčatům do Nymburka“. Tak si ji zase někdy přečtěte, je v ní hodně moudrých a milých slov.

Martina Pelantová
Spolek rodáků a přátel Hodkovic

http://pratele–hodkovic.cz