V jedné zátočině Mohelky mezi mlýny Loukovským a Novým žil svého času hastrman, který byl tak letitý, že ani při úplňku skoro neviděl na záplaty, které si přišíval na kalhoty, zpíval si přitom písničku při každém šití stehu: „Jednou sem, jednou tam, ať to nikdo neodpáře!“ a to pořád dokola. Ani nezpozoroval, že po cestě za jeho zády přichází sedlák Jíra z Jílového. Byl to takový rejpal a kazisvět, nikoho nenechal na pokoji. Připlížil se za záda hastrmana, a když vodník dokončil steh, dal mu Jíra pořádnou herdu do zad a se smíchem vykřikl: „A tuhle taky ne!“ Hastrman spadl do Mohelky, když se vynořil, tak vyhrožoval: „Jen se nesměj! Však já si tě budu dobře pamatovat a pomstím se ti!“ Jíra se lekl a pospíchal domů. Sedlák na celou příhodu brzy zapomněl, ne však hastrman!“ Asi za rok jel Jíra kolem Mohelky se žebřiňákem plným sena, který táhli jeho dva nejlepší volci. Šli klidně, jen co noha nohu mine. Sedlák klimbal na vozíku, když zničehonic se spřežení dočista zjančilo a namířilo si to rovnou do Mohelky. Jíra věděl, že v této tůni je hloubka a měl co dělat, aby se zachránil. Zato obě dobytčata i s vozem navždy zmizela pod vodou. V uších mu zněl ještě dlouho kvákavý hastrmanův smích. Od té doby se na Mohelce nic zlého nestalo, místní lidé si to vysvětlovali tak, že se vodník odstěhoval jinam nebo že i jeho dušička se už dostala pod pokličku jako duše smrtelníků, které si pod hladinou střádal.