Hodkovice nad Mohelkou

Příslušníci starší hodkovické generace jistě vzpomenou na pana Františka Svárovského, hodkovického občana, který byl svými postoji nepohodlný oběma totalitním režimům.
V časopisu VLASTA č. 36 z roku 1993 vyšel rozhovor paní doktorky Emy Holečkové s dcerou pana Svárovského Aidou. Paní Aida zde vypráví osudy pana Svárovského a jeho rodiny.

Pan Svárovský byl důstojníkem československé armády a tak se rodina stěhovala podle míst jeho odvelení. Z Bratislavy do Kutné Hory, z Kutné Hory do Turnova. Zde je zastihla okupace.
Pro vlastence a odpůrce fašismu si roku 1942 přišlo gestapo a rodina dlouho nevěděla kde je. Rodiny se ujali přátelé a ta žila v naději, že otec vězení přežije. Za čas se ozval z Kartouz u Jičína, z pražské Pankráce, potom z různých míst v Německu a když válka skončila, byl jednoho dne doma. Byl k nepoznání, vychrtlý, otrhaný.
Podle paní Aidy pomohla otci nezradit a přežít filozofie Východu, indičtí filozofové, jóga.
Po válce se pan Svárovský vrátil do Turnova ke zdejší posádce.

Velkou láskou pana Svárovského byli koně, vysoká jezdecká škola. Z různých závodů měl doma řadu trofejí.

Zdálo se, že všechny hrůzy jsou šťastně přečkány, přišel však vítězný Únor 1948 a pan Svárovský byl odveden znovu, tentokrát bohužel lidmi z vlastního národa.
Rodina opět nevěděla, kde otec je a co s ním bude. Až jim přátelé poradili, že by mohl být vězněn v takzvaném domečku v Praze na Hradčanech. Paní Aida se s trochou prádla vydala do Prahy a s malou dušičkou zazvonila a čekala u zavřených vrat, co bude. Otevřela se špehýrka, sotva stačila říct, že nese prádlo a komu. Trvalo to věčnost, ale nakonec se vrata pootevřela a někdo odebral balíček. Zase nezbývalo než doufat a věřit jako za války a opět se pan Svárovský pohublý a poničený vrátil, ale degradovaný a vyhozený z armády. Zároveň byl vyhoštěn z Turnova. Nouzový byt našla rodina Svárovských nejdříve v Jílovém, později v Hodkovicích¸ kde bydleli se starou tetou ve dvou místnostech s kuchyní. Pan Svárovský pracoval v místním podniku Autobrzdy, paní dojížděla do Uhelných skladů v Liberci.

Pan Svárovský se v Hodkovicích pustil do bádání o historii města, stal se členem Aktivu ochrany přírody a památkové péče, rybařil, v zimě krmil zvěř.

Roku 1968 byl pan Svárovský rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka.

Paní Aida Svárovská získala titul JUDr., ale jediné místo se pro ni našlo u pohřební služby, poté pracovala v tiskárně a nakonec ve Státní knihovně, kde se jí líbilo kulturní prostředí.

Pan plukovník Svárovský zemřel r. 1985 ve věku 87 let a je pohřben na zdejším hřbitově, stejně jako paní Aida Svárovská, ta zemřela r. 2005 ve věku 79 let.

Že měl pan Svárovský Hodkovice rád, dokazuje písnička „Hodkovická“, která se dochovala v kronice města Hodkovice.

Hodkovická

1. Přehlubokým údolím
   bystrá říčka běží
   a za říčkou Javorník
   staré město střeží.
    
2. Město je to prastaré,
   s věží jako svíce,
   to už není Libenau,
   ale Hodkovice.
   
   
3. A to město mívalo
   mnoho cizích pánů,
   nyní však je naše jen,
   páni už jsou v Pánu.
    
4. Medvěd v erbu radnice
   na nás pozor dává,
   musíme si dobře vést, 
   ať nám nenadává.
   
   
5. Jesle, školky plné jsou,
   je nás čím dál více,
   museli jsme budovat 
   nové Hodkovice.
   
   
6. Paneláky v Podlesí
   do daleka svítí,
   nestačí, tak musíme
   nové postaviti.
   
   
7. Když se opřem do práce,
   tak to lehce zvládnem,
   Čech, ten všechno dokáže,
   když je doma pánem.

Foto k článku je z archivu rodiny Svárovských a od paní Daniely Sýkorové.

František Nejedlo
Spolek rodáků a přátel Hodkovic