Hodkovice nad Mohelkou

Slovanští zemědělci patřící ke kmeni Charvátů zakládali v 5. - 6. století osady s  názvy Hlavice, Soběslavice, Hodkovice, Hradčany, Libíč. S rozvojem obchodu vznikaly při kupeckých stezkách tržní vsi. Významné území představoval Vladislavský újezd s hradem Vladislavice (na území dnešního Českého Dubu), který daroval v r. 1115 český kníže Přemyslovec Vladislav I. klášteru benediktínů v Kladrubech. Od nich získal újezd v r. 1237 Havel I., manžel sv. Zdislavy, který zde vybudoval opevněný klášter řádu johanitů. Komenda chránila obchodní cestu směřující z Prahy přes Mladou Boleslav a Český Dub do Žitavy a zanikla v r. 1429 v souvislosti s působením husitských vojsk.

První písemná zmínka o osadě Jenišovice (u Turnova) je obsažena v archivním zápisu Strahovského kláštera, kde se k roku 1143 píše, že ves připadá tomuto klášteru. V této kolonizační době, kdy se postupně obydlovaly hraniční hvozdy české země, zde mniši cisterciáci založili faru s dřevěným kostelem sv. Jiří jako středisko celé oblasti. Počáteční rozvoj obce a okolí je tedy pravděpodobně svázán s působením cisterciáckého kláštera Hradiště nad Jizerou.

Územím dnešních Hodkovic procházela v dávných dobách obchodní stezka z Lužice do vnitrozemí a dále na jih, do Prahy. Do Hodkovic přicházela z východních Čech a pokračovala přes Hodkovice.  Tady narazila na neschůdné pralesy Ještědského hřebenu a v místech, kde jsou Hodkovice, navazovala na cestu do Turnova.

Pan A. Frinta ve své knize Hodkovice nad Mohelkou městečko pod Javorníkem uvádí, že „ K ochraně brodu přes Mohelku a křižovatky stezek přišli z Pojizeří strážci, zvaní Chodové, ne-li dříve, zajisté za panování knížete Břetislava I., v letech 1034 až 1055. To byli první osídlenci Hodkovic. Založili malou osadu nad Mohelkou. Osada byla nepatrná, skládala se ze čtyř, nejvýše šesti chalup. Obývala ji rodina Hodkova. Jméno příslušníků této rodiny a pak i rodu „Hodkovici“ časem přijala i osada zvaná Hodkovice.

První písemná zmínka o Hodkovicích je ale z pozdější doby.

JUDr. Ctibor Mařan  z Tatobit čp. 214 zpracoval na zakázku Aktivu památkové péče a ochrany přírody v Hodkovicích studii Nejstarší dějiny Města Hodkovic nad Mohelkou, kde je uvedeno, že v díle historika Dr. Hallwicha – Zur Geschichte der Stadt Liebenau – (Liebenau byl německý název Hodkovic) je uvedeno následující: „ Bylo to někdy kolem r. 1142, když Miroslav (Miroslaus quinam ex primatibus Bohemie) jeden z předních českých velmožů – založil v Sedlci u Kutné Hory klášter a obdařil jej mnohými statky. Bylo to zejména Mnichovo Hradiště a „Hothovici“, tedy naše dnešní Hodkovice (Erben: Regesta Boemiae et Moravice, č. 103-231).

V kapitole z pojednání Antonína Ressela v roč. XII. A XIII. Časopisu „Mitteilungen des Vereines fúr Heimatkunde des Jeschken – Isergaues“ (Liberec 1918 a 1919) Die ehemalingen Lehengúter der Herrschaft Bóhmisch-Aicha nebst Nachrichten úber benachbarte Gúter“) – Bývalé lenní statky panství českodubského s informacemi o sousedních statcích (Přeložil Dr. Emanuel Rausch, Liberec)  je opět citován historik Halwich a je zde stejná citace jako ve studii JUDr. Mařana – opět citován rok 1142 a název Hodkovic.

To celé zapadá i do informací z kroniky a pozůstalosti bývalého školního  inspektora  F. K. Langa, kde se dozvídáme, že „...na pokraji hvozdů žili osadníci, kteří přišli z vnitrozemí a jejichž hlavním úkolem bylo chránit zemskou hranici, případně stezky, které vedly přes hranici, udržovat jejich schůdnost a pomáhat tedy hlavně obchodníkům. Tuto úlohu měli „Chodové“, což byli zřejmě první osadníci Hodkovic. Založili malou osadu v té části dnešních Hodkovic, které se nyní říká Dolánky. Kultovním místem, kde docházelo k uctívání bohů, tzv. „božiště“, bylo v dnešních Boženicích. V obou případech byl důvodem zřejmě bohatý zdroj výborné pitné vody. Z pozůstalosti F. K. Langa se dále dozvídáme, že osada byla původně nepatrná, tvořilo ji asi šest chalup a obývala ji rodina Hodkova. Jméno příslušníků této rodiny a potom i rodu „Hodkoviců“ dostala i osada Hodkovice…“ I zde je citováno z knihy Dr. Halwicha  „Zur Geschichte der Stadt Liebenau“ a uváděna první zmínka o Hodkovicích z roku 1142, kdy „Miroslav“ (Miroslaus) založil v Sedleci klášter a obdařil jej mnohými statky.
Vazba na klášter v Sedleci je patrná i z toho, že v Hodkovicích máme kostel sv. Prokopa, což byl patron cisterciáků. Kdy byl založen kostel v Hodkovicích nelze přesně zjistit. Nejvíce kostelů se svatoprokopským patrociniem bylo zakládáno po r. 1204, kdy byla provedena slavná kanón i sace'" sv. Prokopa papežským legátem a to na Sázavě. Střediskem kultu sv. Prokopa byl až do husitských válek klášter Sázavský Je tedy pravděpodobné, že „Sezem­sky (či Sezemický) újezd" a celé misijní dílo benediktinské na sever od Jizery měly spojení v 11. století se Sázavou slovanskou a po r. 1097, po zrušení slovanské liturgie, i se Sázavou latinskou. Že se jednalo při stanovení patrocinia svatoprokopského v Hodkovicích o součást, dnes by­chom řekli širší „akce", o tom svědčí celý pás kostelů a kaplí na severovýchodní hranici Čech, tj. Hodkovice, Zásada, Záhoří u Železného Brodu, Jablonec n. J., Nová Ves u Lom­nice, Čistá u Nové Paky aj. Aktiv památkové péče a ochrany přírody v Hodkovicích nad Mohelkou si chtěl pravdivost této zprávy z knihy Dr. Halwicha  o roku 1142 a klášteru v Sedleci potvrdit, proto v roce 1961 požádal o potvrzení pravosti Státní archiv Třeboň (viz. obrázek č. 1) 

Kniha Náš Ještěd, vydal kruh přátel K. Světlé v Č. Dubě r. 1969, tady se mimo jiné píše, že: „Kolem roku 1145 vyrostl na Hradišťsku bohatý klášter cisterciáků Hradiště nad Jizerou, k jehož majetku později patřil i Rychnov a Rádlo, někdejší obce v okolí Hodkovic a Turnova a též několik obcí na Českodubsku, např. Vápno, Hlavice, Svijany, Svijanský újezd, Loukov a Jivina.
Asi o sto let později se v Dubě objevili rytíři a mniši v černých hábitech, zdobených bílým osmihranným křížem. Byli to příslušníci řehole sv. Jana Jeruzalémského, jinak křížovníci – johanité. Jejich mecenáši byli Markvartici, snad Chval, nebo spíše Havel II. z Lemberka (1254-1273), nejstarší syn blahoslavené paní Zdislavy, od níž patrně zdědil štědrost k církevním řádům, a sám, bezdětek, pravděpodobně obdaroval krajinu kolem Dubu johanity pro věčnou spásu své duše. K daru patřila i dnešní Světlá pod Ještědem i úbočí horského hřebene. Na ostrohu mezi Ještědkou a Rašovkou, tam, kde se křižovaly staré stezky, spojující Pojizeří s krajinami na sever za českými hraničními horami – takzvaným Záhvozdím – vyrostl kolem poloviny 13. století opevněný klášter. Říkalo se mu také komenda. Byla postavena na území tehdejší obce Dubu, avšak podle staré farní obce Světlá, kam farností spadal i Dub, nazvali johanité nové sídlo Světlá.

Z výše uvedeného vyplývá, že hlavně díky obchodním cestám v tomto regionu zde bylo hodně obcí, které je možno zařadit k nejstarším v republice.

O tom, že Hodkovice jsou obcí s bohatou historii svědčí už sám fakt, že v roce 1352 (dosud prokazatelně nejstarší letopočet v knihách potvrzenek pražského arcibiskupství o zaplacených desátcích);, platila obec Hodkovice na těchto desátkách 12 grošů, tedy stejnou částku jako Turnov, zatímco tehdejší Liberec platil pouze 2 groše. Stejně vysoký desátek platily Hodkovice i v letech 1369, 1384 a 1385. V roce 1399 byla částka zvýšena dokonce na dvojnásobek.

Dějiny hodkovického kostela svědčí o misionářském původu. Páni z Dražic vlastnili Hodkovice nad Mohelkou od roku 1274 do roku 1376 a můžeme o nich říci, že byli vlastenečtí a vysoce vzdělaní. Své vlastenectví projevili Dražičtí i tím, že zcela odlišně od tehdy poněmčené šlechty a církevních hodnostářů se snažili udržet své panství české. V rodině Dražických se těšil velké úctě a oblibě sv. Prokop, který se stal i patronem města Hodkovic.
V našem kostele je obraz z roku 1846, který znázorňuje sv. Prokopa v biskupském rounu a s berlou. Sv. Prokop je také na sousoší na náměstí. Sousoší bylo postaveno v roce 1710 na památku požáru v roce 1707, kdy vyhořelo 36 obytných budov a také na památku moru v roce 1708. Sousoší se skládá z balustrády českých světců (ani jeden z nich ale není protimorový patron) a uprostřed je pískovcový podstavec s mariánským sloupem. Na balustrádě jsou tito světci:  po pravé straně sv. Prokop a po levé straně následují sv. Václav, Jan Nepomucký, sv. Florián, Anděl strážce a sv. Vojtěch.

Vliv Dražických se promítl i do používání městských barev a praporů. Původ městských praporů (chápáno obecně) je ve své podstatě vojenský a vztahuje se do doby vzniku městských znaků. Podobně jako na vojenské štíty, byly městské znaky umísťovány i na korouhve a prapory. Města měla svoji vlastní vojenskou hotovost a tak měla možnost i samostatně vojensky vystupovat. V některých znakových privilegiích bylo používání městského znaku na praporu výslovně povolováno a někdy byly znaky v erbovní listině na praporu i namalovány. Městské znaky ale nebylo možné od sebe na větší vzdálenost rozeznat, došlo tedy k tomu, že ze znaku města byly odvozovány z nejvíce se vyskytujících barev znaku tzv. městské barvy (nejčastěji dvě) a ty potom byly (obvykle v podobě pruhů) umístěny na praporu. Barva štítu znaku přecházela do dolního pruhu a barva znamení znaku do pruhu horního. Městské prapory postupně ztrácely svůj vojenský charakter a stávaly se dekorativním a slavnostním symbolem měst.

Hodkovice mají ve znaku ve stříbrném poli vztyčeného černého medvěda v bojovém postavení.

Pověst vypráví, že v dávných dobách, když ještě v místě, kde nyní stojí město Hodkovice, stálo několik uhlířských chalup uprostřed hustých lesů, tak v této době si vyjel český kníže (zřejmě Břetislav I.) na lov. Na lovu byl přepaden ohromným medvědem a život mu zachránili uhlíři, kteří v milířích pálili uhlí a rychle přišli na pomoc. Zachráněný kníže z vděčnosti uhlíře bohatě odměnil a nařídil, aby byla vykácena větší část lesa a založena zde osada, jejíž obyvatelé měli chránit bezpečný průchod po stezkách. Medvěd se potom na základě této pověsti dostal na štít znaku města Hodkovic. Akademický malíř Zdeněk Buriana namaloval podle této pověsti obraz (viz. obrázek č. 2)

Kdy došlo k povýšení Hodkovic na město a kdy byl udělen městu tento znak není známo, protože požár v roce 1806 zničil téměř celé město a s radnicí shořel i městský archív.

Je jasné, že problémem Hodkovic (a nejen Hodkovic) bylo velké množství požárů, kdy vedle hmotné škody obcí docházelo i k zničení místních archívů. Proto je obtížné zjišťovat zpětně u mnohých obcí jejich datum založení, povýšení na město, atd. Nejhorší to bylo na velikonoční úterý 8. dubna roku 1806, kdy řádil v Hodkovicích strašlivý požár, kdy během dvou hodin lehlo popelem 152 obytných domů a 60 stodol. Oheň vznikl ve stodole hostinského Kajetána Spietschky č. 114 ( nyní č.191 Poštovská ulice) vinou čeledína, který neopatrně zacházel s hořícím světlem.Pan Rudolf Boček nechal na vlastní náklady zhotovit pamětní desku k této události a přeložil z německých materiálů popis této události (viz. obrázek č. 3). Na paměť tohoto strašlivého neštěstí rozhodli měšťané Hodkovic, že velikonoční úterý se bude slavit jako památný den.

Jediným možným přiblížením doby udělení znaku je existence a otisky dochovalých městských pečetí. Jako příklad uvádím obrázek jedné z nich (viz. obrázek č. 4)

Podle výše uvedených pravidel by město mělo používat na vlajce barvy černou a bílou, ale místo černé se používá modrá.  Modrobílé prapory, které byly v Hodkovicích užívány již před první světovou válkou i v letech následujících, nemají jednoznačně prokázáno historické opodstatnění. Je možné, že došlo k převzetí modré barvy právě ze znaku pánů z Dražic, kteří měli ve znaku modrý štít a na něm tři vinné listy.

V roce 1808 císař František I. potvrdil Hodkovicím dřívější městská práva a již dříve udělený městský znak, který navíc doplnil nad štítem (jako ozdobu) o zlatou hraběcí korunu.

Text byl konzultován s bývalým ředitelem muzea v Českém Dubu panem doktorem Edelem.

S využitím překladů kronik

Ing. V. Zajíček
Sdružení rodáků a přátel Hodkovic