Stalo se to v dobách, kdy ještě Jizera netekla k Turnovu, ale k Bezděčínu a Hodkovicím. Potom tekla na severozápad a její vody se dostaly do Severního moře, aniž se setkaly s Labem. V hospodě ve Vranovém vznikla myšlenka dát Jizeře jiný směr jiný směr. Franci s Hanesem se při pivu přeli, kdo z nich je větší pašák. „Když na to přijde, přehradím Jizeru, aby místo k Hodkovicím tekla k Turnovu,“ prohlásil nakonec Franci. „Když to dokážeš, dávám ti svoje slovo, že vezmu obrovi ten ohromný poklad, který na Špičáku hlídá. I kdybych měl celý vrch překopat!“ nedal se Hanes. Vysoký kopec nad Tanvaldem by odolal i několika stům havířů. Oba si stáli na svém. Nakonec však Hanes řekl: „Takhle bychom se dohadovali až do soudného dne. Jestli ty obrátíš proud Jizery, tak ti dám do zástavy plný měšec dukátů a vydám se na Špičák.“ Při tom rozhodnutí zůstalo. Franci se vydal k řece pracovat, když usadil v řece třetí kus kamene, měl ruce odřené a postěžoval si: „Čert aby takovou dřinu vzal! Vždyť tuhle práci žádný člověk nezastane!“ A hle, v tu chvíli stál vedle Franciho ďábel a povídá: „Volal jsi mne na pomoc, že? Jizeru obrátím, kam jen si budeš přát, jenže mi za to upíšeš svoji dušičku!“ Franciho popadlo furiantství, píchl se brkem do prstu a vlastní krví podepsal čertovský pergamen! Doufal, že ani rohatý s řekou nehne, ale opak byl pravdou. Čert se div nepřetrhl. Hromy a vichřici bylo té noci slyšet až v Liberci, ale před kohoutím kokrháním už Jizera tekla k Turnovu! Druhého dne nastal v celém kraji poprask z té náhlé změny! Jen dva strejci od mokré čtvrti věděli, proč a jak se to stalo. Hanes se ze strachu z obra ke Špičáku ani nepodíval, Franci na svoje vychloubání doplatil. Čert si pantátu odnesl do pekla i s dukáty od Hanese, protože je Franci nestačil ani utratit.